Čís. 3918.

Lze se zaručiti i za budoucí, v době záruky ještě neurčité pohledávky. Stačí, že prohlášení rukojmího, že béře na sebe záruku, bylo písemné, není třeba, by všechny podmínky rukojemské smlouvy byly obsaženy v písemném prohlášení.
(Rozh. ze dne 28. května 1924, Rv I 376/24.)
Žalobě, opírající se o záruční prohlášení žalovaného, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů: S hlediska nesprávného právního posouzení napadá dovolání názor odvolacího soudu, že záručný list ze dne 18. dubna 1921 je závazným, ačkoli neuvádí ani hlavního dlužníka, ani peníz, po který se žalovaný zaručil. Jeho vývodům nelze přisvědčiti. Záruka za budoucí, v době zaručení co do výše ještě neurčité pohledávky, zejména na př. za pohledávky, které vzniknou z přislíbeného běžného úvěru za obchodního spojení, jsou ode vždy obvykly a uznávány platnými, neboť není právního předpisu, pro který by byly neplatnými. Nejde-li o listinu, na základě které má býti vloženo knihovní právo zástavní pro poskytnutý úvěr podle §u 14 knih. zák., není vůbec třeba, uváděti v ní peníz nebo nejvyšší mez, do které se úvěr zárukou zajišťuje, a lze tudíž tím spíše pokládati za dostatečně přesný projev vůle (§ 869 obč. zák.), prohlásí-li ručitel, že ručí »až do odvolání« jako v tomto případe. Že záruční listina ze dne 18. dubna 1921 výslovně nejmenuje hlavního dlužníka, je sice pravda, než ani to není na újmu její určitosti a platnosti
(§ 869 obč. zák.). Uváží-li se totiž, že žalovaný byl tichým společníkem fy S., která u žalobkyně požívala většího úvěru, že listina je sepsána na papíře s nadpisem této firmy a že je také jejím jménem podepsána, nelze za daných okolností podle jejího zevnějšku pochybovati o tom, že dlužníkem je firma S. a žalovaný ručitelem. Také nebylo ve sporu nikým ani tvrzeno, že někdo z účastníků, najmě žalovaný sám měl kdy sebe menší pochybnosti, že vzal na sebe záruku za dluh oné firmy. Neplatnost záruční listiny pro tento nedostatek nelze vyvozovati ani z předpisu §u 1346, odstavec druhý obč. zák. Ten vyžaduje ovšem písemnost pro prohlášení, jímž se rukojmí zavazuje, avšak toliko proto, by se zabránilo ukvapeným a nerozvážným smlouvám rukojemským. Je proto jeho účelu vyhověno, bylo-li prohlášení rukojmí, podle jehož obsahu ručení béře na sebe, písemně vyhotoveno a jím podepsáno. Že by v něm musely býti obsaženy všechny podmínky rukojemské smlouvy, předepsáno není. Stačí, když v tomto směru není mezi stranami nejasno. V tomto případě je zjištěno, že žalovaný si byl vědom, zač, komu a za koho se zaručuje, a že záruční listinu podepsal. Nemůže proto jeho pokus, takto platně převzatého závazku se zhostiti pro onu domnělou formální vadu, podle zákona míti úspěchu. Ježto bylo zjištěno, že
žalovaný se zaručil za »dočasnou pohledávku«, nemůže svůj závazek obmezovati na částku, s kterou pohledávka byla po právu právě jen v den převzetí závazku, nebo-li na to, co činilo saldo žalující strany dne 18. dubna 1921.

Citace:

č. 3918. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit , s. 858-859.