Čís. 3964.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.). Nároku na zaopatřovací požitky nemá manželka zaměstnance, propuštěného bez nároku na pensi a dosud žijícího, třebas jí byl zaměstnavatel dobrovolně poskytoval dar z milosti, časově omezený.
(Rozh. ze dne 11. června 1924, Rv I 629/24.)
Žaloba bývalého zaměstnance na velkém majetku pozemkovém a jeho manželky na majitele velkostatku o placení zaopatřovacích požitků podle zákona čís. sb. 130/21, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nižší soudy souhlasně zjistily, že žalovaný propustil žalobce ze svých služeb dnem 1. března 1913 se ztrátou nároku na pensi a že se žalobce vzdal jakéhokoliv odporu proti tomuto svému propuštění spojeného se ztrátou pense pro něho a, v případě jeho smrti, pro jeho manželku a děti. Dále zjištěno jest oběma nižšími soudy, že není správným tvrzení žalobců, že žalovaný vyměřil podporu z milosti žalobci ku placení jeho spolužalující manželce, nýbrž že tato podpora z milosti byla žalovaným vyměřena žalobkyni a to na dobu předem přesně omezenou (3 léta). Těmito zjištěními jest soud dovolací vázán a může proto napadený rozsudek po stránce právní podrobiti přezkumu jen v rámci těchto skutkových zjištění. Ze zjištění soudu odvolacího, že žalobce ze služeb žalovaného propuštěn byl dne 1. března 1913 bez nároku na pensi pro sebe, po případě manželku a děti, plyne logicky, že v době vydání zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. nebyl bývalým zaměstnancem na velkém majetku pozemkovém, který požíval z důvodu trvalého služebního poměru na velkém majetku pozemkovém daru z milosti. Jest proto správným, stavu věci a zákonu odpovídajícím, právní názor soudu odvolacího, že se na žalobce onen zákon nevztahuje a že nemůže proto na žalovaném žádati úpravu svých zaopatřovacích požitků ve smyslu téhož zákona. Pokud jde o žalobkyni, není tato vdovou a děti žalobců sirotky po bývalém zaměstnanci na velkém majetku pozemkovém, kterému by zaopatřovací požitky podle onoho zákona příslušely, a na které by týž měl nárok. Z toho důvodu nemůže žalobkyně, nejsouc vdovou, svůj nárok žalobou uplatňovaný o onen zákon opříti, nehledě k tomu, že by dle tohoto zákona jí jako vdově zaopatřovací požitky v požadované výši vůbec nikdy nepříslušely. Dar z milosti jí a jejím dětem po dobu 9 let (3krát po třech létech) žalovaným dobrovolně poskytovaný, časově vždy přesně omezený, není s ohledem na tuto přesnou časovou omezenost darem z milosti, jaký předpisy §u 1 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. mají na mysli. Není proto ani z tohoto důvodu, jak soud odvolací správně vyvodil, její nárok na zaopatřovací požitky proti žalovanému odůvodněným. Tvrzení dovolání, že napadený rozsudek odporuje slušnosti a jest v rozporu s intencemi zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., není správné, neboť zákon tento chrániti chce bývalé zaměstnance na velkém majetku pozemkovém, kteří svou poctivou službou zaopatřovací požitky si zasloužili, nechce však chrániti ty, kteří svou nepoctivostí propuštění ze služeb velkého statku pozemkového a s tím spojenou ztrátu zaopatřovacích požitků sami zavinili.

Citace:

č. 3964. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 932-934.