Čís. 3488.

K uplatňování nároku dle §u 1042 obč. zák. jest oprávněn i ten, kdo učinil za druhého náklad pro sebe.
Nárok manželky proti manželi na placení výživného, které jí tento
zcela nebo z části bezprávně odpírá, není o sobě vyloučen tím, že sdílí s manželem nadále manželské společenství.
(Rozh. ze dne 12. února 1924, Rv I 1627/23.).
Žalobu manželky, sdílející s manželem společnou domácnost, o placení výživného počínajíc 1. květnem 1922, oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Je sice správné, že manžel je povinen, poskytovati manželce své dle stavu svého jmění slušnou výživu (§ 91 obč. zák.), ale žalobkyně sama uvedla, že žije s manželem ve společné domácnosti. Může tedy požadovati výživu jen v naturaliích, k jichž poskytování jedině je povinen manžel manželce, žijící s ním ve společné domácnosti, nemůže se však domáhati na něm placení výživného v penězích. Nárok takový mohl by příslušeti jí jen tehdy, kdyby byla nucena žíti od manžela odloučeně, ať již proto, že chováním jeho byla k tomu oprávněna, anebo že manželství její s ním bylo soudně z jeho viny rozvedeno (§§ 107 obč. zák. a § 382 čís. 8 ex. ř.). Tomu ale zde tak není. Pokud domáhá se žalobkyně na žalovaném výživného za dobu před podáním žaloby, nemá nároku na výživné vůbec, poněvadž by mohlo býti požadováno jen osobou třetí dle ustanovení §u 1042 obč. zák., kdyby náklad touto třetí osobou byl za žalovaného na ni vynaložen. Nej vyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a odkázal věc zpět na soud prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.

Důvody:

Dovolání napadá rozsudek dovolacími důvody §u 503 čís. 2—4 c. ř. s. a to nejen v té části, pokud žaloba byla zamítnuta co do výživného z doby před podáním žaloby, nýbrž i co do výživného, jež se požaduje teprve ode dne podání žaloby. Pokud jde o výživné z doby před podáním žaloby, jest zamítnutí žaloby v napadeném rozsudku odůvudněno tím, že se i o toto výživné žaluje z právního důvodu §u 91 obč. zák., kdežto by tento nárok, ježto nejde již o výživné ve vlastním toho slova smyslu, uplatňován býti mohl jen osobou třetí s hlediska §u 1042 obč. zák. Názoru tomu nelze přisvědčiti, neboť z přednesu žalobkyně v řízení v prvé stolici lze aspoň co do smyslu jasně poznati, že částky »výživného« před podáním žaloby žádají se jako náhrada toho, co žalobkyně za žalovaného, k tomu dle zákona povinného na manželskou domácnost vynaložila, a nelze ze zákona vyvoditi, že k nároku dle §u 1042 obč. zák. jest oprávněna jedině osoba třetí, nikoli však osoba, která rovněž za druhého učiní tentýž náklad, třebas i zároveň na prospěch svůj, neboť, je-li tento druhý ze zákona povinen, jí tento prospěch zjednati, jest důsledně i povinen, jí nahraditi též náklad, který ona za tímto účelem za něho učinila, je-li zároveň prokázáno, že tak učinila v úmyslu, k náhradě ho zavazujícím. Dovolání jest též odůvodněno, pokud napadá rozsudek co do druhé části žalobního nároku, týkající se výživného ode dne podání žaloby, neboť nelze souhlasiti s názorem nižších soudů, že manželka nemá práva domáhati se na manželi výživy, kterou jí tento zcela nebo z části bezprávně odpírá, jedině proto, že zůstává s ním nadále v manželském společenství, ježto prý manžel povinen jest poskytovatí tuto výživu jenom in natura. Výklad tento nelze ze zákona vyvoditi a vedl by nutně k právní nesrovnalosti, vlastně již k bezpráví, když by nárok ten, přiznávaný manželce, která, arciť ze spravedlivého důvodu, manželskou domácnost opustila, měl býti odpírán manželce, která by měla stejně spravedlivý důvod k opuštění domácnosti, v ní ale přesto setrvá, mnohdy z nejšlechetnějších pohnutek a třeba i se sebezapřením, na př. proto, by v ní dále plnila své manželské a mateřské povinnosti. Zákon nepraví, že manžel jest povinen poskytovati výživu jenom in natura, ovšem, poskytuje-li ji v této podobě způsobem náležitým, plní tím svůj závazek a manželka nemohla by, nebylo-li by pro to zvláštních důležitých důvodů, domáhati se na manželi, by místo naturální výživy poskytoval jí výživné na penězích. Naturální výživa jest myšlena hlavně z povahy manželského společenství, které jako každé společenství předpokládá především shodu stran na ně odkázaných; neplní-li však manžel této výživy in natura vůbec anebo plnou měrou, jak je k tomu povinen, může ovšem býti k tomu poháněn pořadem práva a ježto hromadný pojem výživy (§ 672 obč. zák.) zahrnuje v sobe zcela různotvámé požitky a potřeby, jež se nedají zúplna určití ani sebe zevrubnějším výpočtem jednotlivých předmětů potřeby, zejména, jedná-li se o doplnění nedostatečné výživy, jest z toho zřejmo, že uplatňování nároku toho in natura nebylo by již z důvodu právní techniky možno pro tuto neurčitelnost předmětu právního nároku. To však nemůže míti za následek ztrátu právního nároku, nýbrž musí vésti k tomu, že to, co se nedá určití a právně postihovati ve způsobě věcné (in natura), může dle obecného právního pravidla požadováno býti na penězích, jež jsou měřítkem i představitelem hodnot. Ježto důsledkem tohoto nesprávného právního názoru nebyla věc probrána ve skutkových okolnostech pro rozhodnutí důležitých, zejména co do hospodářské mohoucnosti žalovaného, výše slušné výživy manželské a doplatku, o nějž se k doplnění výživy žaluje jakož i co do úmyslu, požadovati náhradu učiněného nákladu, bylo rozsudky nižších stolic zrušiti a věc odkázati na soud první stolice k novému projednání a rozhodnutí.

Citace:

Rozhodnutí č. 3488. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 223-225.