Čís. 3915.

Pohodlnější nebo prospěšnější užívání oprávněného pozemku (§ 473 obč. zák.) může záležeti i v tom, že vlastník nemusí jezditi po svém
a může přejížděti po cizím pozemku. Zásad zákona o cestě z nouze nelze použiti, jde-li o platně nabytá práva služebnosti cesty.
(Rozh. ze dne 28. května 1924, Rv I 275/24.)
Žaloba o nález, že žalovanému nepřísluší služebnost jízdy po louce žalobkyně, byla procesním soudem prvé stolice zamítnuta, odvolacím soudem bylo žalobě vyhověno. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.

Důvody:
Oba nižší soudy zjistily souhlasně, že žalovaný, pokud se týče jeho předchůdci v držbě vykonávali po více než 30 roků právo vozové cesty po louce žalobkyně čís. kat. 757 na ten způsob, že tudy o senách a otavách jezdili na louku čís. kat. 758 a část role čís. kat. 759, s ní spojenou. Soud odvolací však na rozdíl od soudu první stolice odpírá této držbě účinek vydržení služebnosti s odůvodněním, že prý nejde o služebnost pozemkovou, ježto jí není třeba k prospěšnějšímu nebo pohodlnějšímu
užívání pozemků žalovaného, ježto prý má stejnou ba ještě příhodnější cestu po svých pozemcích, důsledkem čehož prý jde o pouhou služebnost osobní, vykonávanou z čistě osobního zájmu, jíž nelze přiznati vpočtení držby předchůdců po rozumu §u 1493 obč. zák. S názorem
odvolacího soudu nelze však souhlasiti. § 473 obč. zák., na němž se názor ten patrně zakládá, označuje za pozemkovou služebnost takové právo k použití cizí nemovitosti, které spojeno jest s držbou pozemku k jeho prospěšnějšímu nebo pohodlnějšímu užívání; jinak je služebnost osobní. Rozdíl je tedy v tom, zda cizí nemovitosti užívá z příčiny
užívání vlastního pozemku, či bez této spojitosti pouze pro osobní potřebu. Ježto žalovaný, pokud se týče jeho předchůdci, sváželi po pozemku žalobkyně otavu a seno ze svých luk, vykonávali právo to pro tento svůj pozemek k jeho prospěšnějšímu nebo pohodlnějšímu užívání.
Mluví-li zákon i o »pohodlnějším« užívání, je z toho patrno, že neuznává služebnost za přípustnou jen tehdy, je-li též hospodářsky nezbytná; pohodlí nebo prospěch oprávněného pozemku může záležeti třeba i v tom, že vlastník nemusí jezditi po vlastním a může přejížděti po cizím pozemku.Není také případné, soudí-li odvolací soud na »osobnost« práva z toho, že prý žalovaný po pozemku žalobkyně jezdí proto, že ona zase jezdí po jiném jeho pozemku. I kdyby tomu bylo tak, nečinilo
by to služebnost pouhým právem osobním, neboť mohou si majitelé pozemků takové služebnosti povoliti nebo trpěti navzájem bez nutné potřeby z důvodu skutečného nebo třeba i jen domnělého pohodlí a nebylo by lze právům těm odepříti povahu práva věcného, když jsou vykonávána v užívání pozemků. V pojmu »pohodlí« obsaženy jsou již bez toho převážně momenty osobní. Odvolací soud ostatně přehlíží, že onen dle jeho názorů pohodlnější příjezd po pozemku žalovaného jest zřízen teprve v posledních letech, kdy vydržení dle zjištění prvého soudu bylo již dávno dokonáno. Až do té doby bylo tedy právo to vykonáváno jako právo věcné a již z tohoto důvodu nelze celou předchozí
držbu prostě pominouti, jak činí soud odvolací. Tímto právním postupem nelze tedy žalovanému namítané vydržení služebnosti, pro něž zjištěny jsou všecky zákonné předpoklady, oduznati a, míní-li odvolací soud, že žalovanému služebnost tato přes to nepřísluší, ježto má po svých pozemcích ještě lepší cestné spojení, neposkytuje zákon pro takové rozhodnutí opory. Soud odvolací především přehlíží zjištění a úsudek soudu prvého, že na pozemku žalovaného vadí volné a pohodlné jízdě dosud dva kameny, z nichž se jeden přejeti nedá, a dále menší prohlubina, že by tedy i po této stránce musil býti vjezd teprve náležitě upraven a zařízen, aby vyhověl úplně potřebě, jaké slouží dosud služebnost; kromě toho jest vjezd na louku čís. kat. 575 široký 2 50 m
a v záhybu 2 80 m, kdežto vjezd na pozemku žalovaného jen 1 80 m široký, takže již z těchto okolností jasně vysvítá, že potřebě pozemku žalovaného dosud lépe vyhovuje vjezd po pozemku žalobkyně, uváží-li se, že žalovaný tudy sváží seno a otavu а k těmto jízdám potřebuje pohodlné a prostorné cesty. Vzhledem k tomuto stavu jde tedy vlastně o otázku, zda žalovanému může býti toto náležitě vydržené právo oduznáno proto, že dosud sice nemá, zříditi si však může stejně pohodlný příjezd po svém pozemku. K otázce této lze odpověděti jenom záporně. § 484 obč. zák. jedná jen o obmezování neúčelné šíře vykonávaných služebností a nepřichází v tomto případě ve zřetel s hledisek zákona o nezbytných cestách, zejména jeho §u 24 nelze zajisté na platně
nabytá věcná práva (na rozdíl od propůjčeného práva cesty nezbytné) použíti. Vzhledem na průhlednost právní otázky není třeba
názor tuto projevený blíže doličovati.

Citace:

č. 3915. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit , s. 854-856.