Čís. 3806.

Nelze se určovací žalobou domáhati zjištění, že spolusmluvnik jest povinen zaplatiti dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti, k jejímuž zaplacení se prý zavázal a jež byla již žalobci vyměřena.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1924, Rv II 116/24.) Žaloba prodatele na zjištění, že žalovaný kupitel jest povinen nésti
ze svého zemskou dávku z přírůstku hodnoty, jež byla žalobci již vyměřena, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal dle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání žalobce, uplatňujícímu dovolací důvody §u 503 čís. 3 a 4 c. ř. s., nelze upříti opodstatnění. Dle žalobní prosby jde zde o žalobu určovací podle §u 228 c. ř. s. Žaloba určovací jest podle tohoto zákonného předpisu přípustna jen tehdy, má-li žalobce právní zájem na tom, by soudním rozhodnutím co nejdříve bylo zjištěno, že mu právo, o jehož zjištění žádá, skutečně přísluší. V tomto případě domáhá se žalobce tohoto zjištění ohledně příslušejícího mu prý práva, žádati na žalovaném, aby nesl ze svého zemskou dávku z přírůstku hodnoty platebním rozkazem moravského zemského výběrčího úřadu v Brně ze dne 27. března 1922 mu již vyměřenou. V theorii a v praxi se uznává, že k odůvodnění právního zájmu ve smyslu §u 228 c. ř. s. stačí každá, tedy i hospodářská újma, která by žalobci bez žádaného určení mohla vzejíti. Bylo proto věcí žalobce, by tvrdil a prokázal, jaká újma mu hrozí z toho, že žalovaný žalobci vyměřenou dávku z přírůstku majetku za něho platiti nechce. V tomto směru uvádí však žalobce pouze, že má značný právní zájem na tom, aby bylo soudním rozhodnutím vysloveno, že má právo žádati na žalovaném dávku z přírůstku hodnoty, poněvadž dávka tato jest značná. O nějaké bez tohoto zjištění mu bezprostředně hrozící újmě žalobce však vůbec nemluví, patrně proto, že dle zákona o zaplacení dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti jest povinen jako prodatel dávku tuto zaplatiti sám. Z toho plyne, že žalobce mohl a měl, chtěl-li se na žalovaném za zaplacení dávky z přírůstku hodnoty hojiti, dávku tuto sám zaplatiti a žalovaného přímo na plněni žalovati. Může-li však žalováno býti přímo na plnění, jest žaloba určovací nepřípustnou a proto soud prvé stolice právem prosbu žalobní zamítl a soud dovolací musel rozhodnutí toto potvrditi, i když zamítnutí žaloby soudem prvé stolice nestalo se z tohoto důvodu formálního, nýbrž z důvodů věcných. Soud dovolací, jak ze svrchu uvedeného patrno, nesdílí v napadeném rozsudku vyslovený názor obou nižších stolic, že k odůvodnění přípustnosti žaloby určovací v tomto případě stačí, že nelze upříti, že žalobce má právní zájem na tom, aby se co nejdříve zjistilo, kdo v tomto případě dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti skutečně má nésti a že tudíž předpoklady §u 228 c. ř. s. jsou splněny. Žalobce ovšem má právní zájem na žádaném zjištění, nemůže ho však zvláštní zjišťovací žalobou uplatňovati, když dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti mu již byla vyměřena a když ani netvrdí ani neprokazuje, že a jaká právní újma bez žádaného zjištění jeho právu hrozí. Tento svůj právní zájem v tomto případě oprávněn jest žalobce chrániti jedině žalobou na plnění, nikoli však žalobou určovací.

Citace:

č. 3806. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 690-691.