Čís. 3831.

I prodloužení úmluvy o rozsudím musí se státi formou písemnou
(§ 577 c. ř. s.), již nelze jiným způsobem nahraditi. Omezena-li účinnost smlouvy o rozsudku na určitou lhůtu, dlužno ve lhůtě té vynésti nález, nestačí, že bylo ve lhůtě jednáno.
(Rozh. ze dne 6. května 1924, Rv II 155/24.)
Strany uzavřely smlouvu o rozhodčím, dle níž měl nález bytí vynesen do konce února 1923. Ježto nález byl prohlášen teprve dne 6. března 1923, domáhal se žalobce jeho bezúčinnosti.Procesní soud prvé stolice uznal dle žaloby, odvolací soud žalobu
zamítl. Důvody: Odvolání je opodstatněno, neboť žalovaným uplatňovaný odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci jest dán.
Žalobce uplatňuje jen důvod neúčinnosti rozhodčího výroku podle §u 595 odstavec prvý c. ř. s., tvrdě, že rozhodčí výrok jest neúčinným, jelikož
rozhodčí smlouva před vynesením rozsudku pozbyla uplynutím doby dne 28. února 1923 platnosti, a že proto rozhodčí soudcové v době vynesení rozhodčího výroku dne 6. března 1923 nebyli již oprávněnými soudci. Avšak žalobcovu názoru, který přijal i první soud za svůj, nelze přisvědčiti. Zákon v §u 577 c. ř. s. vyžaduje ovšem ku platnosti rozhodčí smlouvy písemní formu. Důvod, proč tomu tak jest, spočívá zřejmě jednak v tom, by byla jasnou písemní úmluvou nade vši pochybnost zjištěna vůle stran, že chtějí, by rozhodnutí určitých právních poměrů mezi nimi stalo se rozhodčím soudem, jednak v tom, že rozhodčí soudcové, kterým jest přísně zkoumati příslušnost jen na základě listiny, nemohou býti v pochybnostech o tom, že strany uzavřely takovou smlouvu. Odvolací soud sdílí žalobcův názor, že bylo třeba, byla-li rozhodčí smlouva uzavřena jen na určitou dobu, ku platnému jejímu prodloužení zase písemné formy, ježto, jak správně uvádějí důvody prvního soudu, uplynutím· doby smlouva uhasne a jde pak při prodloužení jejím vlastně o novou smlouvu, kterou dle přesného doslovu §u 577 c. ř. s. zase jen písemně lze uzavřití, takže ústní úmluvou by nemohlo docíleno býti prodloužení úmluvy, uplynutím lhůty uhaslé, i když tato
byla původně uzavřena v písemné formě. Avšak požadavku tomu bylo v tomto případě dle názoru odvolacího soudu vyhověno. Odvolací soud má na základě spisů rozhodčího soudu za prokázáno, že obě strany ustanovení rozhodčí smlouvy, dle něhož měl rozhodčí výrok býti vynesen do 1. února 1923, změnily písemní dohodou v ten způsob, že lhůtu, do které měl býti rozhodčí výrok vynesen, prodloužily, nejprve do 15. února 1923 a pak do 1. března 1923, jak tomu nasvědčuje i obsah rozhodčí smlouvy ve spisech těch založené. Odvolací soud má dále na
základě protokolu ze dne 27. února 1923, sepsaného rozhodčím soudem o jednání, toho dne mezí stranami v jejich přítomností o sporném předmětu provedeném, za prokázáno, že rozhodčím soudem bylo přítomným stranám sděleno, že vynesení rozsudku ve věci stane se po provedení důkazu přísežným výslechem žalovaného okresním soudem v Č., že k ústnímu prohlášení rozsudku budou obě strany volány a že rozsudek může býti prohlášen i v nepřítomnosti stran, což vše obě strany vzaly
bez námitek na vědomí. Odvolací soud dospívá na základě tohoto skutkového zjištění k závěru, že strany, vzavše ono prohlášení rozhodčího soudu na vědomí, daly tak i písemní formou, kterou tu nahražuje uvedené protokolární zjištění, na jevo svůj souhlas a vůli, že rozhodčí smlouvu prodlužují až do ústního vynesení rozsudku. Neodporuje zajisté duchu zákona, jestli písemná forma §u 577 c. ř. s. vyjádřena protokolárně, když zákon nevyžaduje zvláštního způsobu této písemné formy a účelu, zákonem požadovaného a shora již vytčeného, jest tím také dosaženo. Rozhodčí smlouva mezi stranami byla dle toho i v době vynesení rozhodčího výroku v platnosti a soudcové rozhodčí byli oprávněni ve věci výrok vynésti. Žalobcem k odůvodnění jeho žalobního nároku uplatňovaný důvod nemá tudíž v §u 595 čís. 1 c. ř. s. opory.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Předpisy
soudního řádu jsou rázu veřejnoprávního, lze je proto jen přesně vykládati a uchýliti se od nich v případech, kde to zákon dovoluje, ať výslovně nebo mlčky, tím, že vzhledem к jiným předpisům lze předpokládati souhlas zákonodárcův. Tím přesněji jest vykládati předpisy c. ř. s. o řízení před soudy rozhodčími, jež jsou rázu výjimečného, a od nichž lze se uchýliti jen tam, kde to zákon výslovně dopouští. Nařizuje-li § 577 c. ř. s., že smlouva o rozsudí musí býti zřízena písemně,
patrno z těchto slov, zejména ze slova »musí«, že zákon nedopouští vůbec úchylky. Důsledkem toho stanoví § 595 pod čís. 1, že výrok rozsudích je bezúčinným, pozbyla-li smlouva před vynesením nálezu účinnosti, což nastává i v tom případě, byla-li omezena na určitou dobu, jež vypršela před vynesením nálezu. Ovšem mají strany, jimž zákon přiznává v tomto směru právo disposiční, na vůli, prodloužiti platnost původní smlouvy, avšak v tom jsou vázány předpisy zákona, že se tak může státi jen v předepsané formě písemné. Nebyla-li tato forma zachována, může kterákoli ze stran domáhati se podle §u 595 c. ř. s. čís. 1 bezúčinnosti nálezu. Dle nesporného přednesu stran byla v tomto sporném případě platnost a účinnost smlouvy o rozsudí prodloužena do 1. března 1923, kdežto nález byl vynesen teprve po tomto dni. Tím odůvodněn jest jak po stránce skutkové, tak i právní žalobní nárok na bezúčinnost nálezu. Nezáleží na tom, že rozsudí skutečně jednali ve sporu před tímto dnem a usnesli se na procesuálních opatřeních, sloužících k vyjasnění sporu, rozhodnou jest jedině okolnost, že nedošlo k nálezu za platnosti písemné smlouvy. Nedostatek tento nemohl býti nahrazen ani způsobem, jejž pokládá odvolací soud mylně za dostatečnou náhradu písemné formy, jež je pro účinnost nálezu nepostradatelnou podmínkou, takže jiným způsobem· nemůže býti vůbec nahrazena.

Citace:

Rozhodnutí č. 3831. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 731-733.