Čís. 3844.

Vyrovnací řád.
Tím, že do prvé splátkové lhůty nebylo ještě vyrovnání schváleno,
neprodloužila se lhůta ku splátce.
(Rozh. ze dne 8. května 1924, Rv I 1435/23.)
Žalovaný, jenž dlužil žalobci 1471 Kč, zavázal se ve vyrovnání zaplatiti věřitelům 40% kvótu ve třech lhůlách, z nichž prvá (15%) byla
splatnou dne 30. dubna 1923. Vyrovnání bylo potvrzeno dne 20. dubna
1923, potvrzující usnesení bylo žalovanému doručeno dne 9. května
1923. Žalovaný zaplatil dne 16. května 1923 prostřednictvím banky A,
jež nebyla zmocněnkyní žalobcovou, žalobci 220 Kč 50 h. Splátka činila správně 221 Kč 04 h. Žalobu o zaplacení celé pohledávky procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud jí vyhověl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Z nesporného stavu věci je zřejmo, že dlužník — nynější žalovaný
— byl dle vyrovnání povinen zaplatiti žalobci 15% jeho pohledávky dne 30. dubna 1923 pod ztrátou lhůt a pod následky obživnutí celé
původní pohledávky. Zaplatil mu teprve 16. května 1923 tento peníz
až na 54 h. Odvolací soud právem shledal, že dlužník nezaplatil tento
peníz včas ani úplně a že tím celá původní pohledávka obživla. Právní
následky vyrovnání (§ 53 vyrov. říz.) nastávají právoplatným potvrzením vyrovnání soudem. Toto nastalo teprve po splatnosti první splátky.
Tímto předpisem,však není vyloučeno, aby dlužník se nezavázal splatiti na vyrovnání pohledávek věřitelů částky již před pravomocí potvrzení. Dle §u 8 vyrov. říz. je dlužník pouze obmezen v právních jednáních ohledně svého majetku, není mu však odejmuta disposice s ním.
Zákon neustanovuje, že by neměl platili svých dluhů. Právní jednání,
předsevzatá proti uvedenému předpisu, jsou bczúčinná vůči věřitelům.
Dlužník jim nemůže odporovati. Lze předpokládati, že dlužník i věřitelé
měli při přijmutí vyrovnávacího návrhu na mysli, že do splatnosti první
splátky bude vyrovnání právoplatně potvrzeno. Ale nestalo-li se to,
neprodloužila se lhůta k první splátce až do právoplatného potvrzení.
Nebyl-li si dlužník při vyrovnání vědom právních následků vyrovnání,
rovná se to neznalosti zákona, která dle §u 2 obč. zák. neomlouvá. Na
dovolatelovo tvrzení, že mu bylo vyrovnání vnuceno spolkem věřitelů,
nelze bráti zřetele, protože v řízení v první stolici neodpíral vyrovnání
tím, že by snad bylo neplatné pro nedostatek svobodného souhlasu
(§ 870 obč. zák.). Odvolací soud právem poukázal k tomu, že dlužník
mohl složiti první splátku na soudě, měl-li pochybnosti o tom, zda
bude vyrovnání potvrzeno. Dovolatel neprávem tvrdí, že složení by bylo
bývalo odmítnuto, protože by nebylo podmínek §u 1425 obč. zák. Vždyť
zákon připouští složení na soudě nejen z důvodů výslovně v něm uvedených, nýbrž i »z jiných důležitých důvodů«. A soud má složení přijmouti, aniž by podrobně zkoumal jeho oprávněnost. Rovněž poukazuje
odvolací soud právem k tomu, že dlužník měl první splátku zaplatiti
přímo věřiteli, nebo jeho zmocněnci. Použil-li k tomu za prostředníka
nezmocněného peněžního ústavu, a nastal-li tím průtah, jdou následky
na jeho vrub. Odvolací soud tedy uznal právem, že dlužník nesplnil
včas své povinnosti. Rovněž právem uznal, že jí nesplnil úplně. Peníz
54 h při pohledávce 221 Kč 04 h je sice nepatrným, ale věřitel jest
oprávněn žádati celou pohledávku (§ 1413 obč. zák.). Tvrzení žalovaného, že by snad byl dodržením splátky nadržoval soukromým věřitelům proti eráru, není odůvodněno. Vždyť vyrovnání s věřiteli nemá
vlivu na povinnost dlužníkovu zaplatiti úplně všecky veřejné dávky
(§§ 23 a 46 vyrov. říz.). Z těchto úvah plyne, že žalovaný nedodržel
smluvených podmínek vyrovnání, že tím nastala ztráta lhůt a oživla původní pohledávka.

Citace:

Rozhodnutí č. 3844. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 747-748.