Čís. 3908.

V případě onemocnění dostává se zaměstnanci platu v zákoně ustanoveného od doby, kdy službu konati přestal, a nerozhoduje, zda služební poměr v této době byl rozvázán.
(Rozh. ze dne 27. května 1924, Rv II 210/24.)
Žalobce, úředník žalované báňské společnosti, onemocněl dne 5. července 1922 a byl dán dnem 1. února 1923 do výslužby. Opíraje se o § 12 kolektivní smlouvy domáhal se žalobce doplnění platu prémií od 5. července 1923 do 1. února 1924. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel vytýká, že nesprávně byl vyložen po stránce právní § 12
kolektivní smlouvy, ujednané v lednu 1921 mezi báňským úřednictvem v O. a horními podniky, která nesporně tvoří obsah smlouvy pracovní. Paragraf dotyčného ustanovení zní doslova: »Při neschopnosti k službě následkem onemocnění poskytnou se všechny zaručené příjmy nezkráceně po dobu tří měsíců, v případě neschopnosti k službě následkem úrazu na závodě po 6 měsíců. V obou pak případech vyplatí se onemocnělému při delší neschopnosti k službě všechny zaručené příjmy vyjma premie po dobu jednoho roku. V případě úmrtí vyplatí se veškeré náležející požitky po 3 měsíce pozůstalým.« Spor jde o tom, od kdy
se má počítati ona lhůta 3 měsíců, 6 měsíců, po případě jednoho roku. Doba ta ve smlouvě výslovně uvedena není. Odvolací soud osvojil si výklad, že počátek ten stanoviti jest neschopností k výkonům pracovním, když zaměstnanec pro ni službu konati přestal, kdežto dovolatel zastává názor, že počátkem tím je doba rozvázání služebního poměru. Dovolateli nelze přisvědčiti. Smlouvu sluší vykládati, není-li zřejmě stanoveno ničeho ve smlouvě pro případy, jež měly býti smlouvou upraveny, dle úmyslu stran a tak, aby to odpovídalo poctivému právnímu
styku. Pokud smlouvou není upraven poměr právní ani dle úmyslu stran jinak, nežli stanoví dispositivní předpisy zákona, platí zákon. Zákon tedy doplňuje v tom směru vůli stran pokud smlouva neustanovuje nic jiného. Aby se vypátral úmysl stran, dlužno přihlédnouti k tomu, jak by byl upraven sporný poměr bez smlouvy a čemu tedy strany úmluvou čeliti chtěly. Zásadou platného práva jest, že za práci nevykonanou úplata nepřísluší (§§ 1152, 1154, 1154 b) a contr, a 1155 a contr.). Výjimky stanoveny jsou v §§ 1154 b) a 1155 obč. zák. Z těchto upravuje případy onemocnění § 1154 b) obč. zák., stanově, že přísluší část
mzdy i za dobu, kdy se služba následkem onemocnění nekoná; zřejmě tedy klade jako počátek lhůty, za kterou placení stanoví, k onomu okamžiku, kdy zaměstnanec službu konati přestal. Že nerozhoduje, kdy a zda byl služební poměr rozvázán, výslovně ustanovuje poslední odstavec §u 1154 b) obč. zák. ve znění zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 155 sb. z. a n. Ustanovení o skončení pracovního poměru jsou upravena v zákoně docela zvlášť, nezávisle na pravidlech o placení mzdy v případě onemocnění. Povinnost platiti mzdu nebo část její následkem onemocnění, tkví v důvodu sociálně politickém, aby zaměstnanec byl chráněn před nouzí, je-li neschopen práce pro nemoc. Zaměstnavatel nemá se vymknouti své povinnosti a zbaviti v tak trapném případě zaměstnance pramene výživy tím, že snad poměr dříve ještě dle zákona nebo dle smlouvy rozváže, a neškodí mu na straně druhé, když nevyužije onemocnění a neschopnosti ke službě k rozvázání toho poměru. Původní ustanovení §u 1154 b) obč. zák. ve znění III. dílčí novely, které platilo v době sjednání sporné kolektivní smlouvy, upravovalo zcela obdobně případy, kde nemohl zaměstnanec konati službu, zejména pro nemoc, a stanovilo, že úplata přísluší po jeden týden v případě onemocnění nezaviněného. Zřejmě také stanovilo počátek této týdenní doby
bez ohledu na to, zda trvá poměr služební i po té, či zda byl během
této týdenní doby rozvázán propuštěním nebo výpovědí. Podobným způsobem upravují také poměry při onemocnění § 8 o obch. pom. a § 12 zákona o úřednících statkových. Ze všech těchto zákonných ustanovení plyne zásada, že v případě onemocnění dostává se zaměstnanci platu v zákoně ustanoveného od doby, kdy službu konati přestal, a nerozhoduje, zda poměr v této době byl rozvázán. Také ve sporném případě patrně nezamýšlely strany stanoviti odchylná ustanovení od zákona občanského, který platí podpůrně dle horního zákona pro zřízence
horní. Upravily odchylky ohledně výše mzdy, zaměstnanci patřící v případě onemocnění a ohledně doby, po kterou má na ni nárok. Neupravily však, od kdy se tato doba počíná, patrně tedy nechtěly v tom směru měniti ničeho na ustanovení zákona, a platí proto v tom směru dispositivní ustanovení občanského zákonníka §u 1154 b) ve znění třetí dílčí novely, který stanoví počátek na dobu, kdy ten, kdo ke službě pro onemocnění jest neschopným, práce konati přestal. Je tedy jak dle vůle stran, tak dle podpůrného předpisu zákona rozhodnou doba, kdy zaměstnanec službu konati přestal následkem pracovní neschopnosti.

Citace:

č. 3908. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit , s. 845-847.