Čís. 3487.


Třebas se při dobrovolném, před vydáním rozlukového zákona povoleném rozvodu manželství, jež bylo napotom rozloučeno, vzdala manželka veškerých nároků proti mužovi, jmenovitě též nároku na slušnou výživu, může se za podmínek §u 19 rozl. zák. domáhati výživného.
(Rozh. ze dne 12. února 1924, Rv I 1518/23.)
Žalobu rozloučené manželky na manžela o placení výživného oba nižší soudy zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.

Důvody:


Názoru nižších soudů, že žalobkyně není oprávněna, domáhati se na svém bývalém manželovi výživného, protože smírem ze dne 8. listopadu 1909 za příčinou dobrovolného rozvodu ujednaným, se za odbytné 900 K vzdala veškerých svých nároků proti mužovi a zejména též ná- roku na slušnou výživu podle §u 91 obč. zák., dalo by se snad přisvědčiti, kdyby bylo zůstalo při rozvodu. Tomu však tak není, neboť usnesením ze dne 8. března 1923 bylo manželství stran rozloučeno. Tu však stanoví § 19 odstavec druhý zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., že, ač ujednání stran při rozvodu zůstávají i po vyslovené rozluce v platnosti, pokud se jinak strany nedohodly, přece z důležitých důvodů může kterýkoli z rozloučených manželů žádati za nové spořádání majetkových poměrů pořadem práva. Podle tohoto ustanovení nelze tedy prostě z duvodu shora uvedeného vzdání se odepříti žalobkyni právo, o výživné žalovati, a nižší soudy, jsouce jiného názoru, věc po stránce právní správně neposoudily (§ 503 čís. 4 c. ŕ. s.). Sejde podle řečeného na tom, zda jsou zde takové důležité důvody, pro které je žalobkyně dle onoho zákona oprávněna, domáhati se nové úpravy majetkových poměrů a tím i výživného. Žalobkyně v tom směru uvedla, že žalovaný nabyl značného majetku, ona pak že je churavá а k výdělku a tudíž k opatření si výživy méně způsobilá. Tyto okolnosti mohly by po případě býti takovými důležitými důvody, které by žalobkyni k žádosti o nové uspořádání majetkových poměrů mohly opravňovati. Nižší soudy se však touto otázkou při svém právním nazírání na věc nezabývaly a dotyčných okolností nezjistily. Trpí proto řízení nižších soudů vytýkanou neúplností řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.).
Citace:
Rozhodnutí č. 3487. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 222-223.