Čís. 3971.

Cizozemská akciová společnost potřebuje připuštění vlády i k tomu, by se stala komanditistkou tuzemské společnosti.
(Rozh. ze dne 12. června 1924, R I 429/24.)
Rejstříkový soud nařídil komanditní společnosti, by předložila doklady o tom, že obě cizozemské akciové společnosti, které jsou komanditistky, byly vládou Československé republiky po rozumu cís. nař. ze dne 29. listopadu 1865, čís. 127 ř. zák. připuštěny, aby v tuzemsku jako komanditistky nové společnosti provozovaly obchody. Důvody: Dle čl. I. а II. cís. nař. z roku 1865 smějí cizozemské akciové společnosti pod svou firmou obchody v tuzemsku provozovati jen tenkráte, byly-li vládou k tomu připuštěny, a dle výnosů ministerstva vnitra ze dne 4. března 1919, čís. 6618/19 a 14. července 1921, čís. 46902/21 (věst. min. sprav. 1919 str. 38 a 1921 str. 110) jest zvláštního připuštění třeba též tenkráte, účastní-li se cizozemská akciová společnost na tuzemské společnosti s r. o. jako společník. Z toho plyne, že cizozemská akciová společnost i v tom případě, má-li provozovati v tuzem- sku obchody jen jako komanditistka, potřebuje zvláštního připuštění po rozumu cís. nař. čís. 127/1865, poněvadž by jinak mohly předpisy tohoto cís. nař. lehce býti obcházeny. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil, přidav se k jeho důvodům.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jak cís. nařízení ze dne 29. listopadu 1865, čís. 127 ř. zák., tak i nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. července 1920, čís. 465 sb. z. a n., a rovněž i výnosy ministerstva vnitra ze dne 4. března 1919, čís. 6618/19 a ze dne 14. července 1921, čís. 46902/21 sledují účel, by tuzemské správě státní bylo umožněno zkoumati, zda jsou splněny zákonné podmínky, a jak dalece se snáší s hospodářskými poměry státu, aby cizozemské akciové společnosti a komanditní společnosti na akcie (pokud se týče společnosti s ručením obmezeným) zakládaly v tuzemsku svá sídla, zde obchodovaly a se rozvíjely. Proto vyhražuje již ono cís. nařízení ve čl. II. státní správě, by rozhodla, zda jest takovéto cizozemské společnosti k živnostenskému provozu jich obchodů v tuzemsku připustiti, a stanoví ve čl. I. podmínky, za jakých se tak může státi. Bylo by proto přímo v rozporu s tendencí těchto předpisů, by cizozemské společnosti uvedeného druhu mohly bez předchozího připuštění tuzemskou státní správou provozovati obchodní činnost v tuzemsku, třeba jen jako komanditistky. I když se připustí, že komanditista jako takový není obchodníkem, přece jen může v určitém případě svou značnější kapitálovou účastí na podniku komanditní společnosti vykonávati rozhodný vliv na celý vývoj, směr i rozsah provozu společnosti, k níž přistoupil, pokud se týče již spolutvořil, ba může ji úplně ovládnouti, poněvadž společnost po případě jeho vkladu postrádati nemůže, s ním stojí i padá. Byl-li by pak nad to předmět podniku cizozemské společnosti téhož druhu jako onen společnosti komanditní, mohlo by to ve skutečnosti znamenati splynutí, totožnost obou, takže by pak cizozemská společnost provozovala vlastně v tuzemsku svůj podnik, aniž by si byla dříve zjednala předepsané svolení státní správy, tedy s obejitím zákona. K tomu poukázaly již správně oba nižší soudy a připojuje se dovolací soud i v ostatních směrech k důvodům jich usnesení.

Citace:

č. 3971. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 941-942.