Čís. 3865.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Zákonem byly zaopatřovací požitky pouze upraveny, nebyl však
nárok na ně zákonem založen.
Nároku nemá zaměstnanec, jenž se, vystupuje ze služby, vzdal za
odbytné zaopatřovacích požitků.
(Rozh. ze dne 14. května 1924, Rv I 624/24.)
Po 381eté službě na panství žalovaného šel žalobce v roce 1911 do
výslužby a dostav odbytné 8.000 К prohlásil, že nemá proti žalovanému dalších nároků ze služební smlouvy. Žaloba o zaopatřovací požitky
podle zákona čís. 130/1921 sb. z. a n. byla zamítnuta soudy všech
tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Co se týče otázky, zda zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb.
z. a n. utvořil důvod pro nároky na zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku, či zda jen upravil existující již nároky, rozřešil tuto otázku odvolací soud správně. Z nadpisu
zákona, z jeho ustanovení jakož i z prováděcího nařízení k tomuto zákonu ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. a z důvodových zpráv
plyne nepochybně, že zákon zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkostatcích toliko upravuje, však nových nároků nezakládá.
Kdo zaopatřovacích požitků již nepožíval (§ 1 a) nebo kdo na ně nároku ať ze zákona nebo ze smlouvy nebo podle zvyklosti neměl (§ 1 b), ten na zaopatřovací požitky dle uvedeného zákona nároku nemá. Odvolací soud také správné rozhodl, že žalobci zaopatřovací požitky dle
onoho zákona nenáleží. Žalobce vystoupil ze služeb na velkostatku
v roce 1911 a, přijav odbytné a vzdav se nároků na zaopatřovací požitky, nebral ani pense ani proviso ani darů z milosti od roku 1911; dle
toho do skupiny zaměstnanců podle §u 1 a) zákona nepatří. Podle prokázané zvyklosti na velkostatku žalovaného dostávali úředníci pensi až
po 401eté službě. Žalobce sloužil na velkostatku, jak jest nesporno, toliko 38 let. Neměl tedy nároku na zaopatřovací požitky podle zvyklosti
a že měl na ně nárok ze zákona, při čemž zákon ze dne 18. března 1921,
čís. 130 sb. z. a n., podle toho, co uvedeno, v úvahu nepřichází, nebo že
mu náležely podle smlouvy, žalobce ani netvrdil. Nenáleží tudíž žalobce
ani mezi oprávněné podle §u 1 b) zákona ze dne 18. března 1921, čís.
130 sb. z. a n. Z toho, že žalobce obdržel odbytné, nikterak neplyne a
žalobce neprávem dovozuje, že nárok na pensi měl. Ale i kdyby nárok
byl měl, vzdal se ho, což nesporno, a nárok ten zanikl. Ze toto vzdání
se, na které vlastně ani nepřijde, kdyžtě žalobce, nedoslouživ 40 let,
nároku na pensi neměl, nemělo platnosti, uznati také nelze. Zákon nikde
nezapovídá vzdáti se zaopatřovacích požitků, a ze sociálně reformní
tendence zákona ze dne 18. března 1921, čis. 130 sb. z. a n. neplatnost
vzdání se nároků na pensi za odbytné dovoditi se nedá. Jinak by se
prováděcí nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. v odst.
(7) k §u 1 uvedeného zákona zajisté nezmiňovalo o odbytném a nestanovilo by, že odbytným nejsou dary z milosti a že odbytné dáno
jednou pro vždy nezakládá nároku na požitky podle §u 1 a) zákona.
Pokud žalobce uvádí, že odbytné mu dané mělo za účel jeho aspoň částečné zaopatření a že má proto žalobce nárok na zaopatřovací požitky,
když účelu toho následkem války a poválečných poměrů není dosaženo,
není ani toto stanovisko správné. Odnikud neplyne, že odbytné bylo
žalobci dáno na jeho zaopatření, ale i kdyby tomu tak bylo, přišlo by
na to, že, nedoslouživ 40 let, nároku na pensi neměl, a měl-li ho, se ho
bezvýhradně vzdal.

Citace:

Rozhodnutí č. 3865. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 781-782.