Čís. 3525.

I osoby, jimž byl chovatelem svěřen dohled na zvíře, mohou se na něm domáhati náhrady škody dle §u 1320 obč. zák. Zákon stanoví tu domněnku zavinění chovatele zvířete a jest na něm, by ji vyvrátil protidůkazem, že se náležitě postaral o potřebné opatření zvířete neb o dohled na ně.
(Rozh. ze dne 26. února 1924, R I 113/24.)
Žalobu zaměstnance na zaměstnavatele o náhradu škody, ježto byl žalobce koněm žalovaného kopnut, když koně ve stájí krmil, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.

Důvody:

Jest především přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že žalobce může se dovolávati pro svůj nárok ustanovení §u 1320 obč. zák., jež v druhé větě jež bez omezení ukládá chovateli zvířete zodpovědnost za jakákoli poškození zvířetem. Zákon požaduje na chovateli, by se postaral o potřebné opatrování zvířete a dohled na ně, a mylným jest názor prvního soudu, že osoby, jimž byl chovatelem svěřen dohled na zvíře, nemohou se vůbec domáhati náhrady škody po rozumu §u 1320 obč. zák., když byly zvířetem poškozeny, zejména ani z důvodu zanedbání bezpečnostních opatření chovatelem, jichž potřeba byla opodstatněna zvláštními zlými vlastnostmi zvířete. Mylným jest í názor stěžovatelův, že dle §u 1320 obč. zák. jest chovatel zvířete práv ze zanedbání opatrování nebo dohledu jen tenkráte, když poškozený prokáže, že opomenutí chovatelovo bylo zaviněným. Naopak zákon vychází z předpokladu, že chovatel zvířete úraz zavinil, kterouž domněnku může ovšem chovatel zvířete vyvrátiti protidůkazem, že se náležitě postaral o potřebné opatření zvířete neb o dohled na ně. Důkazní břímě přesunuje tu tedy zákon zřejmě na chovatele zvířete. Žalobce opírá nárok svůj o skutkové tvrzení, že byl mu dán šafářem žalovaného dne 12. června 1922 příkaz, aby mimořádně za čeledína S-a koně — jenž dle zjištění prvého soudu byl kopavým a kousavým, takže musel jej chovatel venku opatřiti náhubním košem — ve stáji nakrmil, a že při tomto obstarávání koně byl jím kopnut a zraněn, a dovozuje, že žalovaný jako chovatel koně, zlými vlastnostmi se vyznačujícího, neučinil potřebných bezpečnostních opatření, aby kůň čeledínu, na nějž uvyklým nebyl, ublížiti nemohl a že zařízení ve stáji, kde kůň byl chován, nebylo postačujícím, by zajišťovalo bezpečnost krmičovu. Prvý soud, posuzuje věc s mylného právního hlediska, že ustanovení §u 1320 obč. zák. v tomto případě v úvahu vůbec nepřichází a že žalobce musí dokázati žalovanému zavinění dle zásad §§ 1295, 1296 obč. zák., nezabýval se podrobněji skutkovými údaji žalobcovými, že žalovaný zanedbal potřebná opatření ve stáji, jakých mimořádné zlé vlastnosti koňovy vyžadovaly, a spokojiv se zjištěním, že pár koní, k němuž náruční kůň, žalobci úraz způsobivší, náležel, byl umístěn v samostatném bednění přes 3 metry širokém, asi 1 m vysokém, a že mezi oběma koňmi bylo příční bidlo ve výše asi 1/2 m od země na sloupu zavěšené, dospěl k závěru, že toto opatření bylo postačitelným. Než odvolací soud právem považuje zjištění tato za neúplná, neposkytující spolehlivého skutkového základu pro důkladné posouzení rozepře, které vyžaduje, by zařízení a místní situace stáje byly zevrubně prozkoumány a vysvětleno, zda a jaké opatření bylo tu potřebným u koně, jehož zlé vlastnosti, kousavost a kopavost byly známými, by zdraví a tělesná bezpečnost osob, koně obsluhujících nebyly ohroženy, zejména, bylo-li třeba, by byl kůň chován v samostatném oddělení a aby přístup k němu byl tak zařízen, aby nemohl krmiče hrýznouti nebo kopnouti, což vše záleží ovšem na zvláštních okolnostech případu. Nesejde na tom, že důkaz místním ohledáním stáje se znalci nebyl ve sporu stranami nabídnut, poněvadž tohoto dů- kazu má soud i z moci úřední použíti, je-li pro vysvětlení žádoucím (§ 368 c. ř. s.). Také škodlivé vlastnosti koně vyžadovaly bližšího vysvětlení a odborného prozkoumání, aby se mohl učiniti správný úsudek, jakých naproti tomu bezpečnostních opatření bylo v tomto případě třeba a zda žalovaný jim vyhověl a zda nedopustil se opomenutí (§ 1297 obč. zák.), jež by ho dokonce zavazovalo k náhradě škody též dle všeobecných předpisů XXX. hlavy obč. zák.

Citace:

Rozhodnutí č. 3525. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 276-278.