Čís. 3505.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Podmínkou rozluky manželství pro nepřekonatelný odpor, bez ohledu na to, zdali jde o žalobu či o žádost, jest souhlas druhého manžela a to zejména i v případech §u 18 zákona, leč že by od rozvodu uplynula tři léta a šlo o manželství, rozvedené před působností zákona.
(Rozh. ze dne 19. února 1924, R I 119/24.).
Žádost manžela ze dne 29. září 1923, by rozloučeno bylo jeho manželství, rozvedené usnesením ze dne 1. září 1920, soud prvé stolice zamítl, a poukázal žadatele na pořad práva, ježto manželka nedala k rozluce souhlasu. Rekursní soud usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Dle spisů nejsou zde podmínky §u 16 cis. pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. zák., neboř není tu ani zmatečnosti, ani rozporu se spisy, ani zřejmé nezákonnosti a dovolací rekurs ani netvrdí, že tyto podmínky neb alespoň jedna z nich zde jsou. Mohly by tedy vývody dovo- lacího rekursu zůstati bez povšimnutí, podotýká se však, že též podle zákona 320/1919 sb. jest zásadní podmínkou rozluky manželství pro nepřekonatelný odpor bez ohledu na to, zda jde o žalobu či o žádost, souhlas druhého manžela, a to zejména i v případech §u 18 tohoto zákona, kde po uplynutí tří let od provedeného soudního rozvodu je toliko tvrzený nepřekonatelný odpor pokládati za prokázaný, pokud výsledky ústního jednání tomu neodporují, a že jedinou výjimkou z této zásady jest, že uplynula tři léta od provedeného soudního rozvedení a že jde o manželství, rozvedené před působností tohoto zákona. Jinému výkladu brání již jasný doslov §u 16 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. a článku II. nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n. a nebylo by lze k jinému výkladu dojíti ani tenkráte, kdyby v zákoně první dva odstavce §u 16 písm. a) byly spojeny v odstavec jediný, jak tomu ještě bylo ve zprávě právního výboru ze dne 28. prosince 1918, tisk 298, pokud se týče v dodatečné jeho zprávě ze dne 15. května 1919 (tisk 1007). Pokud si stěžovatel tvoří k odůvodnění svého mylného mínění, že po uplynutí tříleté lhůty souhlasu druhého manžela vůbec zapotřebí není, tedy ani v případech, kde manželství bylo rozvedeno po působnosti rozlukového zákona, zcela libovolnou úpravu §u 16 tohoto zákona, dlužno zdůrazniti, že takový způsob výkladu zákona není přípustným (§ 6 obč. zák.).

Citace:

Rozhodnutí č. 3505. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 249-250.