Čís. 3151.

Odklad exekuce vyklizením (zákon ze dne 26. dubna 1923, čís. 86 sb. z. a n.). Dána-li výpověď pozůstalosti, jest posuzovati přípustnost odkladu exekuce dle poměrů pozůstalosti, nikoliv dle poměrů universálního dědice, jemuž pozůstalost dosud nebyla odevzdána.
(Rozh. ze dne 11. června 1924, R I 461 24.)
Žádosti pozůstalosti, jíž dána výpověď z najatých místností, o odklad exekuce vyklizením soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud žádost zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody: Stěžovatelka posuzuje otázku, zda měla býti exekuce vyklizením dle §u 1 (1 ) zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 86 sb. z. a n. odložena, nikoli s hlediska pozůstalosti, které byla dána výpověď, nýbrž s hlediska universální dědičky a jejích potřeb. Zcela neprávem, neboť povinným ve smyslu citovaného předpisu není dědička, která ve příčině v úvahu přicházející smlouvy nájemní nemůže se dovolávati předpisu §u 1116 a) obč. zák., protože před uskutečněním přechodu nájemního práva na ni byla nájemní smlouva s pozůstalostí výpovědí rozvázána, což také z toho je zřejmo, že, kdyby se takový přechod uskutečnil, musila by výpověď dána býti dědičce. Z toho vyplývá, že na tom nesejde, zdali se dědička může vykázati náležitostmi shora citovaného předpisu, které by ospravedlňovaly její nárok na odklad exekuce, ale na tom sejde, zda může tento nárok prokázati vypovězená pozůstalost. Po této stránce rekursní soud správně uznal, že pozůstalost jako taková řečeného nároku činiti nemůže, protože nábytek a věci do pozůstalosti té náležité mohou býti uloženy kdekoli.

Citace:

č. 3951. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit , s. 912-913.