Čís. 3845.

Nároku na mzdu po dobu čekací (§ 1155 obč. zák.) lze se vzdáti pouze pro minulost, nikoliv však pro budoucnost. Ustanovení §u 1155
obč. zák. vztahuje se i na živnost stavitelskou a nepředpokládá na zaměstnavatelově straně zavinění.
(Rozh. ze dne 13. května 1924, R I 373/24.) Žalobu zaměstnance na zaměstnavatelku, by mu byla zaplacena
mzda i za dobu, kdy nebylo pro něho práce, procesní soud prvé
stolice zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil
věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Je zjištěno, že žalobce byl u žalované společnosti zaměstnán jako
polír za týdenní mzdu a proti měsíční výpovědi, že poprvé dne 25.
února 1923 a pak opětně nastal případ, že nebylo pro něho práce, a že
za pracovního poměru bylo s ním ujednáno, že nemá nároku na náhradu
za dobu čekací, t. j. za onu dobu, kdy pro něho práce nebylo. Že žalobce byl ochoten, konati sjednanou práci i v těchto dobách, o tom
nebylo sporu. Žalobní žádost, aby žalobci zaplacena byla žalovanou
firmou ujednaná mzda také za tyto doby čekací, prvý soud zamítl vzhledem k tomu, že se žalobce tohoto nároku oním ujednáním vzdal. Ale
prvý soud přehlédl, že podle §u 1104 obč. zák. v úpravě zákona ze
dne 21. prosince 1921, čís. 497 sb. z. a n., nabyvšího účinnosti dnem·
31. prosince 1921, obsahuje § 1155 obč. zák. právo vížící a že proto
smlouvy a dojednání, pokud jimi má býti zrušeno nebo obmezeno oprávnění zaměstnancovo, plynoucí z tohoto ustanovení zákona, jsou nicotnými (§ 879 obč. zák.). Podle §u 1155 obč. zák. přísluší zaměstnanci
plat i za práce, jež nebyly konány, když byl ochoten, je konati, a bylo
mu v tom zabráněno okolnostmi, jež jsou na straně zaměstnavatelově.
Dle toho jest přisvědčiti odvolacímu soudu, že žalobce mohl se platně
vzdáti sporného nároku za dobu minulou, že však vzhledem k vížícím
ustanovením §u 1155 obč. zák. tohoto oprávnění platně vzdáti se nemohl pro dobu budoucí, a že je tudíž pro posouzení opodstatněnosti
žalobního nároku, pokud jest ještě sporným, rozhodna skutečnost, kdy
se stalo ujednání, dle něhož žalobce, jak zjištěno, se vzdal nároku na
mzdu za tak zvanou čekací dobu. Jelikož tato skutečnost zjištěna nebyla, jest řízení kusým a bylo je třeba doplniti. Nepochybil proto odvolací soud, zrušiv rozsudek prvého soudu a vrátiv věc procesnímu
soudu prvé stolice k jednání a vynesení rozsudku. K vývodům· stížnosti se ještě podotýká, že ustanovení §§ 1155 a 1164 obč. zák. nečiní
výjimek ve prospěch živnosti stavitelské, že § 1155 obč. zák. nepředpokládá zavinění zaměstnavatelova a že nevadí, že žalobce teprve v odvolání poukázal na ustanovení §u 1155 obč. zák., v prvé stolici tohoto
zákona zvlášť se nedotknuv, neboť mohl předpokládati, že soud zákony zná.

Citace:

Rozhodnutí č. 3845. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 748-749.