Čís. 3506.

Novela o právu manželském (ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Dle §u 13 g) jest dostatečným důvodem rozluky padoucí nemoc, dosáhnuvší takového stupně, že do doby 365 dní jejího trvání po sobě jdoucích spadalo šest záchvatů, při čemž jest čítati dobu tu od každého záchvatu zvláště, a stačí k rozluce, když nemoc, dosáhnuvší této síly kdykoli za svého trvání, nepominula v čase rozsudku.
(Rozh. ze dne 19. února 1924, Rv I 943/23.)
Žalobu manžela o rozluku manželství pro manželčinu padoucnici oba nižší soudy zamítly, Nejvyšší soud uznal dle žaloby.

Důvody:

Dovolání uplatňuje právem důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s. Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce, zamítnuv žalobu proto, že ode dne vynesení rozsudku zpět počítaje bylo u žalované zjištěno jen 5 záchvatů padoucnice za rok. Náhled jeho, že roční dobu § 13 g) manž. nov. je počítati zpět ode dne rozsudku, nesrovnává se se zákonem. Jako důvod rozluky je v tomto sporu uplatněna padoucí nemoc, jež dle §u 13 g) manž. nov. je dostatečným důvodem, trvá-li aspoň rok s nejméně šesti záchvaty ročně. Odvolací soud převzal skutkové zjištění, že žalovaná strana trpí touto nemocí (t. j. trpěla v den rozsudku) aspoň od 22. ledna 1921, kdy byl zjištěn první záchvat, jenž v rozsudku přichází v úvahu. Tím dána je první podmínka rozluky dle §u 13 g) manž. nov., po případě §u 17, dle něhož nelze vysloviti rozluku, pominul-li stav uvedený v §u 13 g). Dle zákona nedostačuje padoucí nemoc sama o sobě, nýbrž je k nároku na rozluku manželství nutně zapotřebí buď přidružené duševní choroby, neb intensity, jevící se v určitém množství záchvatů v určité době, a sice stanoví zákon nutnost nejméně šesti záchvatů v době roční. Touto dobou je ruzuměti 365 dní po sobě jdoucích. Zákonodárce nestanovil počátečního ani konečného dne této doby, ježto nemohl určení intensity nemoci učiniti závislým na nahodilé okolnosti, jakou je na př. vynesení rozsudku, jež může se státi písemně v neurčité době více dní po skončení řízení, nebo může býti přičiněním druhé strany oddalováno a pod. I procesní soud, jenž tuto dobu čítá ode dne vynesení rozsudku, postřehl uvedený nedostatek, neboť nemohl zjistiti, zda v posledních dnech před vynesením rozsudku, jehož dobu přesně stanovil, nedostavil se další (v tomto případě šestý!) záchvat padoucnice, a pomohl si jen tím, že pro tento případ poukázal žalobce na § 530 čís. 7 c. ř. s. To není správné, ježto nemohl by žalobce tohoto prostředku užíti v případě, kdy doba vynesení rozsudku zůstala mu neznáma, a také proto, že nelze spor o rozluku manželství rozhodnouti s výhradou dalšího sporu. Je proto podle §u 13 g) manž. nov. dostatečným důvodem rozluky padoucí nemoc, dosáhnuvší takového stupně, že do doby 365 dní jejího trvání po sobě jdoucích spadalo šest záchvatů, při čemž jest čítati dobu tu od každého záchvatu zvláště, a stačí k rozluce, když nemoc, dosáhnuvší této síly kdykoli za svého trvání, nepominula v čase rozsudku. Pro tento spor zjistily nižší soudy, že spadá u žalované do roční doby od 22. ledna 1921 8 záchvatů, od 23. února 1921 10 záchvatů a od 1. října 1921 šest záchvatů. Z té skutečnosti, že v době od 1. října 1922, t. j. výročí záchvatu ze dne 1. října 1921, do 1. listopadu 1922 (sdělení ústavu choromyslných) po případě 4. listopadu 1922 (den vynesení rozsudku), tudíž v době 30 až 34 dní, nebyl u žalované zjištěn opětný záchvat, nelze po příkladu nižších soudů souditi na zmírnění nemoci, vylučující žalobní nárok, a jest, jak z předchozího přehledu je patrno, pro tento spor bezvýznamnou náhodou, že právě do doby roční před vynesením rozsudku spadá jen pět záchvatů.

Citace:

Rozhodnutí č. 3506. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 250-251.