Čís. 3850.

Dopravní řád železniční.
Není třeba, by k reklamaci byl přiložen přijímací list nebo duplikát
nákladního listu.
Ručení dráhy za škodu, vznícen-li jiskřením len, dopravovaný v uzavřeném voze.
(Rozh. ze dne 13. května 1924, Rv I 122/24.)
Pohledávka proti dráze na náhradu škody vznícením a hašením lnu,
dopravovaného v uzavřeném voze, byla odesílatelem postoupena žalobci. Žalobě na dráhu o náhradu škody bylo vyhověno soudy
všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Přisvědčiti jest odvolacímu soudu, že nenastalo podle §u 98 (1)
žel. dopr. ř. promlčení nároku žalobkyně na náhradu škody proti železnici za len, za dopravy shořelý. Zjištěno jest, že žalobkyně jako adresátka zbytky lnu, dne 4. května 1921 do stanice určení dopraveného, nepřevzala, ani nákladního listu nepřijala a že téhož dne poslala železničnímu dopravnímu úřadu dopis, došlý dne 5. května 1921, ve kterém
žádá náhradu škody, účtem doloženou v sumě 94.525 Kč 20 h za len
ve vagonu čís. 148.813 (původně čís. 110.515) jednak požárem zničený, jednak hašením poškozený. Zjištěno jest dále, že žalobkyně podala u téhož úřadu dne 27. května 1921 na tištěném formuláři ještě
jednu »reklamační ohlášku« téhož náhradního nároku, připojivši postupní listinu ze dne 24. května 1921, opatřenou ověřeným podpisem
zástupců odesílající firmy; dále že k nařízení ředitelství státních drah
ze dne 11. října 1921 reklamantka byla vyzvána, aby předložila přijímací list nebo duplikát nákladního listu; že na zprávu dopravního
úřadu, podle které tyto doklady jsou v ruce odesílatele, ředitelství státních drah oznámilo reklamantce dopisem ze dne 22. října 1921, že
o reklamaci nelze projednávati, jelikož žádaný přijímací list (duplikát)
nebyl předložen; konečně, že reklamantka po té dopisem ze dne 2. listopadu 1921, došlým dne 4. listopadu 1921, přijímací list předložila a že
teprve výměrem ředitelství státních drah ze dne 22. května 1922 byla
vyrozuměna, že se jejímu nároku na odškodnění nevyhovuje, protože
bylo zjištěno, že požár vznikl samovznícením lnu. I kdyby se připustilo,
že žalobkyně, nejsouc odesílatelkou zboží a nepřijavši nákladního listu,
vykázala oprávnění k reklamaci (§ 99(1) žel. dopr. ř.) teprve dne 27.
května 1921 postupní listinou provoznímu úřadu předloženou, a i kdyby
se připustilo, že promlčecí lhůta počala běžeti od 28. dubna 1921, kteréhož dne odesílatelka byla železnicí o požáru zásilky vyrozuměna, uplynul od 28. dubna 1921 do 27. května 1921 teprve jeden měsíc, kdežto
běh další promlčecí lhůty byl reklamací ze dne 27. května 1921 zastaven, protože reklamace formou i obsahem· vyhovovala předpisům
§u 98 (3) a §u 99 (3) žel. dopr. ř. Není správným názor dovolatelky,
že reklamace stala se účinnou teprve předložením přijímacího listu dne
4. listopadu 1921, neboť, pokládal-li železniční úřad za nutné předložení přijímacího listu nebo duplikátu nákladního listu, ačkoliv prvopis
tohoto nákladního listu ve spisech měl, šlo jen o vadu formální, která
na jeho vyzvání byla napravena. Tím nestala se reklamace ze dne 27.
května 1921 bezúčinnou. To uznal i železniční úřad sám tím, že o reklamaci ze dne 27. května 1921 šetření konal a u vyřízení této reklamace náhradu škody jen z toho důvodu odmítl, že prý požár vznikl
samovznícením lnu (§ 863 obč. zák.). Zamítací výměr ze dne 22. května
1922 byl reklamantce doručen dne 25. května 1922 a byla tedy jednoroční lhůta promlčecí v době od 27. května 1921 do 25. května 1922
zastavena. Protože pak žaloba podána byla dne 6. března 1923, tedy
za 9 měsíců a 9 dnů po vyrozumění o zamítnutí ohlášky, neuplynula
ani s připočtením shora zmíněného jednoho měsíce promlčecí lhůta
v §u 98 (1) žel. dopr. ř. předepsaná. Účelem předpisu §u 98 (3) žel.
dopr. ř. o stavení promlčení a písemném vyrozumění reklamantově
právě jest, aby strana v době, dokud o osudu reklamace jest v nejistotě,
nebyla vydána nebezpečenství, že její ohlášený nárok mezi tím promlčením zanikne, zvláště když — jako v tomto případě — železnice nedbá
předpisu §u 99 (4) žel. dopr. ř., aby co nejrychleji nárok zkoumala a věc vyřídila. Za tohoto stavu věcí netřeba se zabývati otázkou, kterou
nižší soudy řešily, zda ani od 25. května 1922 promlčecí lhůta dále neběžela, ježto nebyly žalobkyni vráceny doklady její ohlášky (§98 (3)
žel. dopr. ř.). Ani ve věci samé není dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci opodstatněno. Žalovaná strana namítala původně v souhlasu s vyřízením ředitelství státních drah toliko, že požár
vzešel jinak, totiž jiskřením, protože ani krytý vůz nebylo lze tak hermeticky uzavříti zejména u dveří vagonu, aby mezerou mezi dveřmi
a stěnou jiskra prolétnouti nemohla; ale jedním dechem namítala dále,
že odesílatel, který si len sám nakládal, naložil zásilku vadně, protože
neucpal nebo nezalepil ohnivzdorně všech skulin vozu. Podle toho to,
co železnici provésti nebylo možno, mělo býti možno provésti odesílateli. Nižší soudy však zjistily, že samovznícení jest úplně vyloučeno,
že naložení bylo bezvadné a že požár povstal asi jiskřením. Tím byly
zákonné domněnky čís. 3 a 4 §u 86 (1) žel. dopr. ř. vyvráceny. Úvahy
dovolatelky o tom, jaké by bylo její ručení, kdyby zásilka byla bývala
dopravována v otevřeném voze, a zda by byl zásilku postihl týž osud
jako v zavřeném voze, jsou bezpředmětné, protože len v otevřeném voze
dopravován nebyl a předpis §u 86 (2) žel. dopr. ř. nepřichází tu v úvahu.
Tvrdí-li dovolatelka konečně, že šlo o náhodu, jejíž následky nese podle
§u 1311 obč. zák. ten, v jehož jmění se přihodila, přehlíží, že tu nelze
použíti předpisu občanského zákona, nýbrž obchodního zákona a železničního dopravního řádu (čl. 395 obch. zák. § 84 žel. dopr. ř.), že
dráha ručí za škodu, vzešlou na zboží, k dopravě jí svěřeném, od přijetí až do vydání, leda že by dokázala některý z vyviňovacích důvodů
§u 84 žel. dopr. ř. Žádného z těchto důkazů železnice neprovedla a
v prvé stolici na »vyšší moc« se ani neodvolávala. Bylo by třeba přesného důkazu, takže pouhé domněnky o tom, jak asi pravděpodobně
požár vznikl, tu nestačí.

Citace:

Rozhodnutí č. 3850. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 754-756.