Čís. 3967.

I manželský otec potřebuje v mezích §u 233 obč. zák. zmocnění opatrovnického soudu k zahájení sporu jménem nezletilého dítěte.
Do usnesení poručenského soudu, jímž vyhověno návrhu otce, by nezletilému dítěti byl zřízen opatrovník k činu a udělen mu příkaz k vedení sporu, jest oprávněn stěžovati si zletilý sourozenec nezletilcův.
Rozhoduje o návrhu na zmocnění k vedení rozepře zákonným zástupcem poručence (opatrovance) jest soud povinen, by vzal v úvahu i pravděpodobný výsledek sporu a jeho nutnost.
(Rozh. ze dne 11. června 1924, R II 195/24.
Návrhu Rudolfa K-a, by jeho nezletilému synu Ferdinandu K-ovi byl zřízen opatrovník k činu a tomuto udělen příkaz (zmocnění) ku vedení sporu s bratrem nezletilce Františkem K-em, poručenský soud vyhověl, rekursní soud k rekursu Františka K-a návrh zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu Rudolfa K-a.
Důvody:
Především dlužno zkoumati, zda stěžovatel jako otec — na rozdíl od poručníka a opatrovníka — potřebuje ve smyslu §u 233 obč. zák. zmocnění opatrovnického soudu k zahájení sporu jménem nezletilého syna. K této otázce jest přisvědčiti. V daném případě šlo by o dalekosáhlý spor majetkový, který pro příští zaopatření nezletilcovo mohl by míti rozhodující význam. Nemohl-li by otec volně bez opatrovnického schválení nakládati předmětem tohoto sporu, nemohl-li by volně nároku žalobního ani se vzdáti ani smír uzavříti (§§ 244 a 1380 obč. zák.), nemůže zajisté bez takového schválení ani do sporu se pustiti. Nejde tu již jen o úkon, který by náležel k obyčejnému hospodaření, jak to má § 233 obč. zák. na mysli, naopak jest to úkon větší důležitosti. Objem moci otcovské jest sice v ohledu na osobu nezletilého dítěte větší, než objem moci poručníka neb opatrovníka, ale v ohledu správy jmění a majetkových práv dětí jest otec poručníkovi před zákonem úplně na roveň postaven. Jest to zřejmo z §u 149 obč. zák. ze slov »jmenuje soud jiného správce« i z §§ 150 a 175 obč. zák., podle kterých musí otec také skládati účet a má co do jmění provdané nezl. dcery práva a povinnosti opatrovníka. Dále dlužno zkoumati otázku, také v dovolací stížnosti uplatňovanou, zdali odpůrce František K. byl oprávněn ke stížnosti do usnesení okresního soudu, jímž byl jeho nezletilému bratrovi zřízen opatrovník k činu a zmocněn ku zahájení sporu. Otázku tu jest rovněž zodpověděti kladně. Podle §u 9 nesp. říz. má právo stížnosti ten, kdo cítí se stížena opatřením mimosporného soudce. Tím rozumí zákon takové účastníky provedeného řízení, jichž právo — ať již majetkové nebo rodinné — opatřením mimosporného soudce nějak bylo dotčeno. S tohoto hlediska nebyl by František K. ke stížnosti oprávněn, třebaže má býti ve sporu, k jehož zahájení soudní zmocnění bylo uděleno, stranou žalovanou, neboť tím nebyla mu způsobena ještě žádná újma a zůstávají mu všechny obrany ve sporu vyhraženy. Úkolem opatrovnického soudu není, by hájil zájmy stěžovatelovy, které by snad se zájmy jeho nezletilého bratra byly v rozporu, nýbrž by hájil jen zájmy nezletilcovy. Přes to však nelze v tomto případě Františku K-ovi právo stížnosti odepříti. Účel zákona, chrániti před poškozením zájmy osob zvláštní ochraně soudů odporučených (§ 21 obč. zák.) vede k tomu, že nutno přiznati právo stížnosti také nejbližším příbuzným chráněnce. Právo toto není sice v zákoně výslovně přiznáno, ale jest je uznati ve zřejmé obdobě předpisů §§ 178, 217, 251 a 252 obč. zák. a §§ 185, 203 a 219 nesp. říz. První řada předpisů zmocňuje příbuzné dovolati se ochrany soudů proti porušení práv soudních chráněnců se strany zákonných zástupců; druhá řada předpisů dovoluje, by soud v pochybných a důležitějších případech nejbližší příbuzné vyslechl. František K. tvrdí, že otci nejde o zájmy jeho nezletilého syna, nýbrž o zájmy vlastní, že nezletilý Ferdinand K. sporu nechce a že má býti jen zavlečen do sporu, kterým by mu byly způsobeny zbytečné útraty a kterým by byly sváry mezi bratry zbytečně vyvolány. Má tedy zletilý bratr již podle §u 178 obč. zák. právo, aby dovolával se pomoci soudu v zájmu svého nezletilého sourozence. Ve věci samé není dovolací stížnost opodstatněna. Opatrovnický soudce, rozhoduje-li o návrhu zákonného zástupce na zmocnění k vedení sporu jménem nezletilce, nemůže ovšem předem věděti, zda setká se spor s úspěchem, ale přes to nemůže tuto otázku pustiti se zřetele a musí ji zkoumati aspoň v tom směru, zda zamýšlený spor nebude buď patrně beznadějným, nebo zbytečným, nebo aspoň předčasným. Vždyť jde tu při nejmenším o náklady prohraného snad sporu, které by nestihly zákonného zástupce, nýbrž nezletilce. Soud tedy, maje chrániti zájmy nezletilcovy (§§ 21 a 265 obč. zák.) jest povinen v úvahu vzíti i pravděpodobný výsledek sporu a jeho nutnost. Podle okolností nebylo by vyloučeno, by soud nežádal od zákonného zástupce záruku, že jeho chráněnec sporem ke škodě nepřijde, ať již záruka ta záležela v osobním závazku zákonného zástupce, že případné náklady sporu, které by stihly jeho chráněnce, ze svého nahradí, nebo v jiné záruce. Také může býti na místě osobní výslech nezletilcův o jeho mínění, zejména, jde-li — jako v tomto případě — o nezletilce, který již do roka má dosíci svéprávnosti. V daném případě bylo by však vedení sporu při nejmenším předčasné.

Citace:

č. 3967. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 936-937.