Čís. 3976.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n.).
Pokud jest v tom, že dosavadní nájemník postoupil novému nájemníku svůj závod se skladem zboží, spatřovati porušení předpisu §u 20 zák.
(Rozh. ze dne 12. června 1924, Rv I 406/24.)
Žalobce prodal žalovaným dne 18. listopadu 1922 svůj závod se skladem zboží za 21500 Kč. Ježto žalovaní zaplatili pouze 16553 Kč, domáhal se žalobce zaplacení nedoplatku. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Dle §u 20 zákona o ochraně nájemníku ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n., který v tomto sporu přichází v úvahu a jest téhož obsahu jako dřívější předpis §u 14 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., jsou zapovězena veškerá právní jednání, kterými dosavadní nájemník dává sobě nebo někomu jinému něco poskytovati nebo slibovati za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím. Pod výrazem »dáti si poskytnouti nebo slíbiti něco« spadají i ty případy, když se dosavadnímu nájemníkovi na základě právního jednání s novým nájemníkem dostává nebo dostati má jisté majetkové hodnoty, která není rovnocenným ekvivalentem toho, co nový nájemník na základě téhož právního jednání za své plnění navzájem dostává. To jest prvá známka jednání, po rozumu §u 20 cit. zák. zapovězeného. Druhou známkou jest, že se vše děje »za postoupení bytu« anebo »v souvislosti s tím«. Účelem tohoto zákonného předpisu jest čeliti bytové lichvě a zameziti, aby nájemník, vykořisťuje a zneužívaje bytové tísně jiného, nezjednal si tím nespravedlivý a nepřiměřený zisk. Tím zároveň měla býti učiněna přítrž nezřízenému obchodování s byty. Ovšem právní jednání toho druhu, že někdo za přiměřenou cenu postoupí druhému svůj závod se skladem zboží a se svým okruhem zákazníků, byla obvyklými i za dob normálních a nelze v nich o sobě spatřovati ještě úmysl, vykořistiti tíseň toho, kdo nemůže najati byt nebo obchodní místnost. Jinak má se věc, když živnostník, živnost již neprovozující, ale věci v najatých místnostech dosud mající, postupuje tyto věci za cenu zřejmě nepřiměřenou, které dosahuje a dosici může jen proto, že panuje tíseň bytová, neboť v takových případech nemůže býti pochybnosti o tom, že vědomě vykořisťuje bytové tísně jiného. Kdyby předpis §u 20 cit. zák. měl býti omezen na případy, kdy strany na plná ústa ujednají odměnu za postoupení bytu, nemusil zákon voliti uvedený doslov, a obcházení zákona by byly dvéře do kořán otevřeny. Avšak tato nejdůležitější stránka tohoto sporu zůstala nepovšimnuta, ač dovolatelé hned při prvém jednání před procesním soudem tvrdili a důkaz spisy o vyrovnávacím řízení a výslechem stran vedli o tom, že zboží a zařízení krámu mělo cenu jen 16553 Kč a že okruh zákazníků nepadal tu v úvahu. Strana žalující okolnosti tyto prostě popřela, a procesní soud dle §u 182 c. ř. s. nedbal toho, aby ony příliš všeobecné údaje žalovaných byly doplněny, aby po případě k nim zaujati mohla stanovisko i žalobkyně sama, která by se pak po případě neobmezila na pouhé popření údajů protistrany. Dle potřeby měl býti po rozumu §u 183 c. ř. s. z moci úřední proveden o ceně zboží důkaz znalci, který žalovaní výslovně nabídli jen o zboží na policejním úřadě uloženém.

Citace:

č. 3976. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 949-950.