Čís. 3869.

Náhrada škody za neoprávněné odsouzení.
Lhůtu §u 4 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák., jest
počítati ode dne, kdy bylo skutečně žalobci doručeno prohlášení ministerstva spravedlnosti do vlastních rukou, byť při tom nebylo šetřeno předpisu o doručováni žalob.
(Rozh. ze dne 20. května 1924, Co I 2/24.)
Žalobce byl původně odsouzen pro zločin loupeže, po obnově řízení
bylo pak trestní řízení proti němu zastaveno. Žádost o náhradu škody
za neoprávněné odsouzení ministerstvo spravedlnosti výnosem ze dne
7. června 1923 zamítlo. Žalobu na erár o zaplacení náhrady, zadanou
na soudě dne 17. září 1923, procesní soud prvé stolice
(vrchní zemský soud v Praze) zamítl, vzav za prokázáno, že zamítající
usnesení ministerstva spravedlnosti bylo žalobci doručeno již dne 15.
června 1923, takže žaloba byla podána opožděně. Nejvyšší soud
nevyhověl odvolání.
Důvody:
Nelze přisvědčiti vývodům odvolacího spisu, že, když při doručení
prohlášení ministerstva práv, upírajícího žalobci náhradní nárok, ne- bylo šetřeno předpisu §u 106 c. ř. s. o doručování žalob do vlastních
rukou, nelze jinaké doručení žalobci považovati za platné. Zákon ze
dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. ustanovuje v §u 4, že náhradní
nárok se promlčuje ve třech měsících ode dne, kterého bylo straně
k vlastním rukám doručeno odmítavé prohlášení ministerstva práv, nepřikazuje však výslovně, že doručení musí se státi podle předpisů pro
žaloby (§ 108 c. ř. s.), jako na příklad v §u 155 poslední odstavec,
§ 550 odstavec třetí, § 564 odstavec prvý, § 567 odstavec třetí c. ř. s.
a v §u 171 odstavec pátý a 395 odstavec prvý ex. ř. a j. Ani z ustanovení §u 6 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. nelze to dovoditi, ježto dle něho jest teprve v řízení o žalobě podle §u 5 cit. zák.
použití předpisů soudního řádu s obměnou, v něm uvedenou. Z toho
plyne, že podle §u 4 cit. zák. jest promlčecí lhůtu počítati ode dne, kdy
bylo skutečně žalobci doručeno prohlášení ministerstva spravedlnosti
do vlastních rukou, byť při tom nebylo šetřeno předpisu o doručování
žalob (§ 106 c. ř. s.). Nalézací soud dospěl ku zjištění, že manželka
žalobcova stejně jako v jiných dvou nebo třech případech, spis pro
žalobce u radního P-а dne 15. června 1923 přijala, jej domů přinesla
a že žalobce hned po příchodu, ještě téhož dne, spis do vlastních rukou
obdržel, což se stalo i ve všech případech ostatních. Vývody odvolací,
pokud doličují, že manželka žalobcova jako svědkyně nepotvrdila, že
vždy došla žalobci k jeho žádosti k radnímu P-ovi pro poštovní zásilku, nýbrž toliko někdy, příčí se spisům a právní závěry, jež odvolání z této okolnosti činí, uchylují se od skutkových zjištění spisům
odpovídajících. Odvolací soud, přezkoumav prvým soudem provedené
důkazy, shledal, že výše uvedený skutkový závěr nalézacího soudu jest
výsledkem správného hodnocení celého jednání a veškerých průvodů
podle §u 272 c. ř. s., pročež jeho zjištění přijal i za základ pro své rozhodnutí (§ 498 c. ř. s.). Bylo-li zjištěno, že odmítavé prohlášení ministerstva spravedlností bylo žalobci doručeno do vlastních rukou již dne
15. června 1923, způsobem shora uvedeným, posoudil nalézací soud
správně věc i s hlediska právního, když od tohoto dne — t. j. od 15.
Června 1923 — čítal tříměsíční promlčecí lhůtu podle §u 4 zákona ze
dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. a když, zjistiv, že žaloba Bedřicha
В-a byla podána přímo u soudu až 17. září 1923, uznal, že nárok promlčením zanikl a žalobu zamítl.

Citace:

Rozhodnutí č. 3869. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 791-792.