Čís. 3867.

Nejde o půjčku, nýbrž o smlouvu pachtovní, bylo-li užívání věcí přenecháno na určitý čas s tím, že uživatel ponese břemena.
(Rozh. ze dne 14. května 1924, Rv II 289/24.)
Na jaře 1922 odevzdala žalobkyně žalovanému svou usedlost s tím,
že beztak zamýšlí odevzdati hospodářství synu žalovaného; žalovaný
nechť mezitím hospodaří na usedlosti, až jeho 21 letý syn nabude schopnosti k samostatnému vedení hospodářství. Úplata v penězích smluvena
nebyla, žalovaný měl nésti dávky a břemena. Tvrdíc, že žalovaný špatně
hospodaří, domáhala se na něm žalobkyně, by usedlost vyklidil a jí i se
zásobami a příslušenstvím odevzdal. Oba nižší soudy vyhověly žalobě, odvolací soud z těchto důvodů: Smlouva, o niž tu jde,
jest bezpochybně platná. Touto úmluvou má ve prospěch žalovaného
býti zřízena mezitímní správa do té doby, až syn jeho František nabude
schopnosti k samostatnému převzetí hospodářství. Kdyby postup usedlosti Františkovi byl již platnou smlouvou závazně zaručen, rovnalo by
se právo žalovaného na vedení »mezitímního hospodářství« požívacímu
právu nebo manželovu právu na správu a požívání (ve smyslu §u 1237
obč. zák.); v takovém případě bylo by libovolné odvoláni této správy
vlastnicí usedlosti vyloučeno. Jinak má se věc v tomto případě. František K. nenabyl ještě práva na odevzdáni usedlosti. Dodatek v základní
úmluvě (odevzdávám ti hospodářství mezitímně, až tvůj syn nabude
schopnosti k samostatnému hospodařeni) vyslovuje pouhou pohnutku
pro mezitímní správu žalovaného. Touto úmluvou nebyla žalobkyně nucena postoupiti usedlost; byla proto i oprávněna odvolati mezitímní
hospodářství žalovaného kdykoliv, to tím spíše, že sama má libovolně
posouditi schopnost Františka K-a k převzetí usedlosti.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:

Smlouvu toho obsahu, jak ji nižší stolice zjišťuji, nelze pokládati
za půjčku podle §u 971 obč. zák., ježto nešlo o používání bezúplatné,
nýbrž za smlouvu pachtovní. Užívání přenecháno bylo na omezený čas
(§ 1090 obč. zák. a § 1096 obč. zák. na rozdíl od §u 1122 obč. zák.).
I cena, za niž užívání přenecháno, určena jest způsobem odpovídajícím
§u 1090. Břemena, jež měl žalovaný nésti, byla v čase smlouvy známa
a představují určitou cenu dle §u 1090 obč. zák. Platnost nájemní nebo
pachtovní smlouvy není dotčena tím, že pachtýř kromě určité ceny má
konati i platy a nésti náklady v neurčité výši, na příklad náklad na
udržování nebo i na obnovení předmětu nájemního, povinnost platiti
daně proměnlivé výše, platiti požární pojistné a t. d. (t. zv. Akcidencie
smlouvy pachtovní). Jde tudíž v tomto sporu o otázku, zda žalobkyně
smí žádati vrácení pachtovního předmětu. Při ujednání smlouvy nepočítaly strany výslovně s možností, že vůbec nedojde k tomu, aby syn
žalovaného, nabuda schopnosti hospodařiti, nepřevzal hospodaření na
realitě žalobkyně, kterýžto případ nastal dle zjištění nižších stolic, když
žalobkyně za sporu prohlásila, že synu žalovaného hospodaření vůbec
nepřenechá. Se zřetelem na zásadu poctivosti v právním živote (§ 863
obč. zák.) nelze ze smlouvy, nižšími stolicemi zjištěné, dovozovati, že
se žalovaný pro tento případ zavázal, usedlost ihned vykliditi. Neudržitelnost tohoto výkladu patrna jest zejména, vezme-li se v úvahu případ,
že by se byla žalobkyně v několika dnech po přesídlení žalovaného
z V. do K. chtěla zbaviti svého závazku pouhým prohlášením, že synu
jeho usedlost v užívání nepřenechá. S druhé strany není podkladu pro
to, že žalobkyně i v takém případě chtěla žalovanému po celou označenou dobu učební ponechati užívání, ač nemůže dojiti k uskutečnění
účelu, který dle vůle stran byl zajisté konečným cílem celé úmluvy a ne
pouhým nezávazným motivem (§ 901 obč. zák.). Pro tento případ jde
tedy o smlouvu pachtovní na neurčitou dobu, a při nedostatku jinakého ujednání stran musí nastoupiti platnost §u 1116 obč. zák., dle něhož
lze poměr pachtovní na neurčitou dobu uzavřený skončiti 6měsíční výpovědí. Že výpověď taková byla dána, nebylo ani tvrzeno. K vývodům
prvého soudce se podotýká, že nebylo věcí žalovaného, aby namítal
nedostatek výpovědi, nýbrž že stačilo, že trval na jsoucnosti smluvního
poměru, naopak bylo věcí žalobkyně, by tvrdila skutečnosti, zakládající
její nárok na vrácení pachtovního předmětu, a by je prokázala.

Citace:

Rozhodnutí č. 3867. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 783-785.