Čís. 3837.

Zákon o ochraně nájemců ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n.
Do usnesení rekursního soudu v řízení o soudní svoleni k výpovědi nelze si stěžovati.
(Rozh. ze dne 7. května 1924, R I 361/24.)
Dovolací rekurs do usnesení rekursniho soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení prvého soudu, svolující к výpovědi, byl rekursním soudem odmítnut. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nejvyšší soud připojuje se srovnale se svým posavadním rozhodováním k názoru rekursního soudu, že dovolací rekursy ve věcech, tý- kajících se svolení k výpovědi, nejsou přípustny. Bez úspěchu musí zůstati pokus stěžovatelův dovoditi úsudkem z opaku z okolnosti, že podle
nařízení ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n., byla proti usnesení
okresního soudu přípustná stížnost, ale »da1ší opravný prostředek
vyloučen«, kdežto dle nyní platného zákona o ochraně nájemníků lze si z usnesení okresního soudu stěžovati ku sborovému soudu druhé stolice, ale »jiný opravný prostředek jest vyloučen«, že nynější omezení opravných prostředků týká se jen usnesení prvého soudu, kdežto
ohledně opravných prostředků proti usnesením soudu rekursního platí všeobecné předpisy nesporného řízení. Nařízení čís. 62/1919 rozeznávalo mezi usnesením o svolení k výpovědí a mezi usnesením, vyřizujícím vlastní výpověď, a obsahovalo následkem toho ohledně opravných prostředků předpisy dva; první v §u 3, že další opravný prostředek jest vyloučen, druhý v §u 4, že, byl-li soudem dán souhlas k výpovědi, nepřísluší nájemníkovi právo námitek. Všechny pozdější zákony o ochraně nájemníků, počínajíc zákonem čís. 275/1920, přikazují
však, že usnesení nesporného soudce má obsahovati mimo vlastní svolení ku výpovědi i určení lhůty stěhovací a příkaz ku vystěhování pod
exekucí. Následkem tohoto sloučení dvou dříve rozlišovaných soudních
usnesení v jedno, byly sloučeny i dřívější dva různé předpisy o opravných prostředcích, a to se stalo větou »Jiný opravný prostředek jest
vyloučen«. Míněny jsou tím jednak dovolací rekurs, jednak námitky
proti výpovědi. Opravný prostředek rozkladu nemůže vzhledem k nabytým právům druhé strany dle §u 9 nesp. pat. v tomto řízení vůbec
přijití v úvahu. Úmyslu rozšířiti posavadní stížnostní právo nájemníků
nebylo a nelze ho ze zákona dovoditi.

Citace:

Rozhodnutí č. 3837. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 738-739.