Čís. 3962.

Obchodní pomocníci.
Úprava hmotných poměrů zaměstnance úmluvou, již uzavřel s ním zaměstnavatel po zastavení podniku, nepodléhá ustanovením §u 20 zák. o obch. pom.
(Rozh. ze dne 11. června 1924, Rv I 573/24.) Žalobce byl zaměstnán u Jiřího K-a jako obchodní pomocník. Dne 1. listopadu 1922 oznámil Jiří K. žalobci, že musí v podniku práci zastaviti a žalobce dnem 30. listopadu 1922 z podniku propustiti, a vyplatil žalobci měsíční služné 600 Kč, s čímž žalobce souhlasil. Na jmění Jiřího K-a byl po té vyhlášen úpadek, k němuž žalobce přihlásil pohledávku na služném za čtyři měsíce. Ježto pohledávka nebyla uznána, domáhal se žalobce na úpadkové podstatě Jiřího K-a zaplacení 2400 Kč (služné za prosinec 1922 až březen 1923), ježto mu nebyla dána řádná výpověď ve lhůtě §u 20 zákona o obch. pom. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Vzhledem k tomu, že šlo o poměr zaměstnavatele k obchodnímu pomocníku, tvoří základ pro posuzování sporu zákon ze
dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., a nařízení ze dne 9. ledna 1919, čís. 14 sb. z. a n. nařízení ze dne 28. února 1919, čís. 108 sb. z. a n., nařízení ze dne 17. prosince 1919, čís. 675 sb. z. a n., zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. а n., nařízení ze dne 24. června 1920, čís. 395 sb. z. а n., nařízení ze dne 30. prosince 1920, čís. 694 sb. z. a n., nařízení ze dne 23. června 1921, čís. 218 sb. z. a n., nařízeni ze dne 29. prosince 1921, čís. 498 sb. z. a n., nařízení ze dne 30. června 1922, čís. 180 sb. z. а n., nařízení ze dne 22. prosince 1922, čís. 381 sb. z. a n. Nařízením čís. 108/1919 bylo v §u 2 ustanoveno, že počínaje 8. únorem 1919 může zaměstnavatel, není-li umluvena delší lhůta výpovědní, dáti výpověď jen ve smyslu §u 20 zákona o obch. pom., zachovávaje lhůtu tam stanovenou. Ustanovení toto bylo blíže vysvětleno v nařízení ze dne 24. června 1920, čís. 395 sb. z. a n., kde v čl. III. se dí: § 2 odstavec prvý nařízení ze dne 28. února 1919, čís. 108 sb. z. a n. bude zníti: Od 1. června 1920 může zaměstnavatel, není-li umluvena delší lhůta, dáti výpověď jen ve smyslu §u 20 odstavec prvý, zákon o obch. pom., zachovávaje výpovědní lhůtu, tam stanovenou. Tímto nařízením, vydaným v rámci zákona čís. 337/1920 a prodlouženým nařízením čís. 381/1922 do 31. května 1923 platnost odstavce druhého §u 20 zákona o obch. pom. zrušena a zůstala v platnosti jen zákonná lhůta §u 20 odstavec prvý, leč že by smluvena byla lhůta delší, než zákonná. A v tomto případě smluvil žalobce s K-em v listopadu a prosinci 1922 lhůtu kratší, než zákon dovoluje, tedy proti zákonu a je smlouva ta právně bezúčinná, ničí (§ 879 obč. zák.) a platí zákonná lhůta §u 20 odstavec prvý zák. o obch. pom. Jest tudíž nárok žalobcův odůvodněn ve zmíněném zákoně.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání, uplatňujícímu dovolaci důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), nelze upříti oprávněnost, zejména pokud napadá právní názor odvolacího soudu, že ujednání mezi Jiřím K-em a žalobcem při ukončení služebního poměru následkem zastavení provozu jeho průmyslového závodu jest právně bezúčinným (ničím) ve smyslu §u 879 obč. zák. Odvolací soud má za to, že takové ujednání příčí se ustanovení §u 20 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., doplněnému nařízeními k ochraně zaměstnanců, tomuto zákonu podro- bených, ve sbírce zákonů a nařízení v roce 1919 pod čís. 14, 108, 675, v roce 1920 pod čís. 395, 694, v roce 1921 pod čís. 218 a 498 a v roce 1922 pod čís. 180 a 381 vydanými, zejména předpisu §u 2 (1) vládního nařízení čís. sb. 108 z roku 1919 a čl. III. vl. nař. čís. sb. 395 z roku 1920, vydaným v rámci zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n., přehlíží však, že předpisy, jichž se dovolává, byla jen upravena výpovědní lhůta ve prospěch zaměstnanců v případě, když byl služební poměr jednostranně vypovězen zaměstnavatelem, že však jimi nebyla zapovězena dohoda zaměstnavatelova se zaměstnancem o úpravě jeho hmotných nároků, když poměr zaměstnanecký byl srovnalou vůlí stran při úplném zastavení podniku rozvázán. Dovolací soud jest v tomto případě vázán skutkovým zjištěním nižších soudu, že zaměstnavatel Jiří K. oznámil 1. listopadu 1922 žalobci, že práci ve svém podniku musí zastaviti a z podniku ho propustili dnem 30. listopadu 1922 a že tohoto dne vyplatil žalobci služné za měsíc listopad 600 Kč, oznámiv mu opětně zrušení služebního poměru, a žalobce s tím souhlasil. Tímto ujednáním byly smírně urovnány hmotné nároky žalobcovy, vzniklé následkem zastavení provozu strojírny a nešlo o nějakou novou úpravu služební smlouvy, když žalobce ze služeb zaměstnavatelových byl propuštěn a když bylo prvým soudem zjištěno, že ku slíbenému obnovení služebního poměru, kdyby práce později oživla, nedošlo. Žalobcův nárok, opírající se o ustanoveni §u 29 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., jež podle §u 40 tohoto zákona má povahu předpisu donucovacího, byl by oprávněným, kdyby šlo o smlouvu služební, jež by ovšem nesměla odporovati ustanovením zákona, v §u 40 výčetmo uvedeným. Zde však byly hmotné poměry žalobcovy upraveny smírem (§ 1380 obč. zák.) po úplném zastavení práce v podniku a dohodnutí toto nemá povahy smlouvy služební, nýbrž smlouvy zrušovací a není při něm tedy vůle stran obmezena. Nepříčí se tedy předpisům výše dotčeným, jsouc platným a pro obě strany závazným a bylo by mu lze sice odporovati pro podstatný omyl (§ 1385 obč. zák.), kterého však žalobce v řízení v prvé stolici ani neuplatňoval.

Citace:

č. 3962. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 929-931.