Čís. 3814.

Otázka, zda jest tu bydliště ve smyslu §u 66 j. n., jest otázkou dílem skutkovou, dílem právní.
Nepřihlásiv policejně pobytu, dal meškající na jevo, že nemíní založiti bydliště.
(Rozh. ze dne 6. května 1924, R I 366/24.)
Proti žalobě, zadané na zemském soudě v Praze, namítl žalovaný,
že bydlí v Š., obci mimo obvod zemského soudu v Praze. Soud prvé stolice námitce místní nepříslušnosti vyhověl a žalobu odmítl, rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelé míní, že rekursní soud nebyl oprávněn, měniti usnesení prvé stolice v příčině okolnosti, zda prvžalovaný měl v době podání žaloby bydliště v obvodu soudu prvé stolice, když příslušné důkazy nebyly v rekursním řízení ani opakovány, ani doplněny, a že zjištění první stolice o tom, kde prvžalovaný bydlel v době podání žaloby, i právní závěry, z toho odvozené, byly správny a neměly býti měněny rekursním soudem. Stěžovatelé, jak se zdá, předpokládají, že se rekursní soud uchýlil bez zákonitého důvodu od skutkových zjištění prvé stolice, čímž dávají na jevo, že otázka bydliště s hlediska §u 66 j. n. jest jim pouze otázkou skutkovou, nerozlišujíce skutkové stránky této otázky od stránky právní. Pojem bydliště s hlediska §u 66 j. n. sestává ze dvou složek: z prvé, fysické, v tom záležející, že někdo trvale pobývá na nějakém místě, a že se tam tak zařídil, jak jest to pro trvalý pobyt nezbytno, a z druhé, intelektuální, záležející v úmyslu, na nějakém místě trvale pobývati. Těmito složkami určuje se také hranice mezi čistě skutkovou a mezi výhradně právně úsudkovou stránkou otázky, kde má někdo bydliště podle §u 66 j. n. Kdyby si byli stěžovatelé otázku takto rozložili, byli by si uvědomili, že se rekursní soud neuchýlil od skutkových zjištění prvé stolice, a také by byli poznali, že byl oprávněn podle skutkových zjištění prvé stolice dospěti k samostatnému, třebas odchylnému názoru právnímu. Sluší přezkoumati, zda rekursním soudem vysloveny právní názor jest správným, vlastně, zda jsou opodstatněny výtky stěžovatelů proti tomuto právnímu názoru. Stěžovatelé míní, že rekursní soud vzal upřílišněný zřetel k okolnosti, že prvžalovaný nebyl přihlášen v S. na obecním úřadě a poukazují, že tím jde pouze o policejní předpis, okolnost sama že jest pro posouzení řádného bydliště nerozhodná. Zcela neprávem. Uváží-li se, že prvžalovaný pobýval v S. přechodně od října 1922 až do července 1923 a že se nepřihlásil po tu celou dobu k pobytu v obci, vyplývá z toho, že neměl úmyslu v S. trvale se usaditi, neboť jinak by se byl sotva vydával nebezpečenství policejně trestního stihání. Pobýval-li v S. jenom o všedních dnech, dokud ho tam poutala rovněž přechodná povinnost otcova zastupování a dozoru ve mlýně, v sobotu však odjížděl do Prahy k rodičům a vracel se teprve v pondělí, dával tím pro každého poznatelně na jevo, že tam pobývá pouze s nucenou přechodností, což konečně i obecní úřad ve svém sdělení správně postřehl. Je tedy právní závěr rekursního soudu, že prvžalovaný neměl úmyslu trvalého pobývání v S., správným.

Citace:

Rozhodnutí č. 3855. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 762-765.