Čís. 3508.

Předkupní právo lze ujednati i při jiné smlouvě, než kupní, ba i jako samostatnou smlouvu. Propůjčení předkupního práva nenáleží ku správě jmění a vyžaduje, jde-li o nemovitost náležející do pozůstalosti, schválení soudu pozůstalostního.
(Rozh. ze dne 19. února 1924, Rv I 1739/23.).
Jiří E. vyhradil žalobci předkupní právo k domu čp. 10, v němž měl žalobce najatu živnost. V té době náležel dům čp. 10 vlastnicky polovinou Jiřímu E-ovi, polovinou patřil do pozůstalosti manželky Jiřího E-a. Polovinu tuto zdědila Anna W-ová. Jelikož dům byl prodán, aniž by byl nabídnut žalobci ku koupi, domáhal se žalobce na Jiřím E-ovi a Anně W-ové náhrady škody. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud žalobu zamítl a uvedl mimo jiné v důvodech: Jest nesporno, že žalobci jednalo se o to, nabýti práva, koupiti dům celý, neboť jak sám opětně a opětně přiznával, chtěl míti jistotu, že bude moci pro příští dobu pro svoji pekařskou živnost používati pekárny a příslušného bytu v domě tom, a také prvžalovaný mluvil o domě celém. Jest dále nesporno, že v době slibu byl prvžalovaný vlastníkem pouze jedné neoddělené polovice domu, kdežto druhá polovička náležela do pozůstalosti po manželce prvžalovaného Marii E-ové. Jak žalující sám při svém výslechu přiznal, pokládal prvžalovaného za vlastníka celého domu, a jest nesporno, že smlouvu o právu předkupním uzavřel jedině s prvžalovaným. Nutným předpokladem toho, by smlouva ohledně celého domu pokládána býti mohla za platnou, by tedy bylo, by jednání žalovaného bylo také platným a závazným ohledně majitele druhé neoddělené polovičky, jež náležela pozůstalosti po zemřelé Marii E-ové, pokud se týče její dědičce, dne 19. března 1900 narozené, tedy v době, kdy jednání došlo (na podzim roku 1918) dosud nezletilé a nesvéprávné Anně W-ové. Procesní soud ve směru tomto rozhodl, že prvžalovaný jakožto prý čekatel dědictví a zákonný zástupce své nezletilé dcery Anny byl oprávněn i jejím jménem jednati, prý proto, že nešlo o záležitost důležitou, jež by po rozumu §u 216 obč. zák. měla býti schválena soudem opatrovnickým. Následkem toho procesní soud uznal smlouvu i ohledně druhé polovice za platnou a uznal žalobní ná- rok ohledné celého domu. Tohoto právního názoru však odvolací soud, uznávaje výtku nesprávného právního posouzení za důvodnou, nikterak nesdílí. Odvolací soud je naopak právního názoru, že právo předkupní, jmenovitě ohledné věcí nemovitých, jest nemalé důležitosti, protože
jím vlastníku bráněno jest v neobmezené vládě s jeho věcí, a že zákon, vyslovuje jeho nepostupitelnost a také nemožnost převodu na dědice, sám to uznává. To vychází též nejen z ustanovení §u 216 obč. zák., nýbrž i z §§ 233 obč. zák., §§ 145, 188 a 189 nesp. říz. Z toho jde, že udělení předkupního práva není pouhým úkonem správy, nýbrž úkonem, zasahujícím do podstaty věcí, a že jest neplatným, nebylo-li schváleno soudem opatrovnickým. A ježto se to nestalo, nevzniklo pro žalobce právo předkupní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Je pravda, že nejde jen o slib majitele věci, že ji prodá nájemníkovi, kterýžto slib by ostatně nebyl platným již proto, že nebyla umluvena kupní cena, tvořící podstatnou část trhové smlouvy (§§ 936 a 1053 obč. zák.), neboť je zjištěno, že prvý žalovaný žalobci přislíbil, že, kdyby dům prodal, bude žalobce míti první ruku a že nikdo jiný než on dům nedostane, a nad to, že první žajovaný žalobci též přímo připověděl předkupní právo a že žalobce slib tento přijal. Nešlo tedy o smlouvu předběžnou, dle níž prvý žalovaný dům žalobci prodá, pokud se týče s ním o tomto domě uzavře trhovou smlouvu, nýbrž o smlouvu konečnou, kterou se prvý žalovaný zavázal, že dům v případě, kdyby jej chtěl prodati, napřed nabídne ke koupi žalobci a to, jelikož o kupní ceně nebylo nic ujednáno, za onu kupní cenu, která mu s třetí strany bude nabídnuta, tedy o ujednání předkupního práva. Dovolání má pravdu, že předkupní právo nelze platně dojednati jen jako vedlejší smlouvu při smlouvě kupní, že naopak lze předkupní právo dojednati též při jiné smlouvě, obzvláště při smlouvě nájemní, nebo pachtovní, a dokonce i jako smlouvu samostatnou, neboť to zákon nikde nezapovídá a o sobě taková smlouva dobrým mravům se nepříčí (§ 879 obč. zák.). Občanský zákoník upravuje v §§ 1072—1079 jen pravidelný případ této výhrady, z čehož však nelze vyvozovati, že by jinak taková výhrada byla neplatná a neúčinná. Přes to nebylo lze dovolání vyhověti. Je zjištěno, že vůle stran nesla se k celému domu a že prvý žalovaný byl vlastníkem domu jen co do poloviny, kdežto druhá polovina patřila do pozůstalosti jeho manželky, k níž povoláni byli jako dědici on a jeho tehdy ještě nezletilá dcera, nynější druhá žalovaná, a není sporu o tom, že smlouva o předkupním právu pozůstalostním, pokud se týče opatrovnickým soudem schválena nebyla. Právem vyvozuje z toho odvolací soud její neplatnost (§ 865 obč. zák.), neboť propůjčení předkupního práva nenáleží ku správě jmění, pročež k jeho platnosti v příčině poloviny domu, patřící do pozůstalosti, bylo zapotřebí schválení soudu pozůstalostního, pokud se týče opatrovnického. Dovolání odkazuje se v tomto směru na správné a výstižné dů- vody napadeného rozsudku, které se jen ještě doplňují poukazem na ustanovení §u 149 obč. zák., dle něhož náleží otci jen správa jmění jeho dětí.

Citace:

Rozhodnutí č. 3508. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 253-255.