Čís. 3495.

Domáháno-li se rozvodu manželství od stolu a lože pro urážky a příkoří, jest na soudu, by zjistil, zda urážky a příkoří byly vyvolány druhým manželem, třebas to nebylo namítáno. Pro rozvrat manželství lze se domáhati rozvodu manželství od stolu a lože pouze za podmínek, za jakých zakládá důvod rozluky.
(Roz. ze dne 13. února 1924, Rv I 1415/23.).
Žaloba manžela, jíž domáhal se rozvodu manželství od stolu a lože pro urážky a příkoří se strany manželky a pro rozvrat manželství, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nej vyšší soud uvedl v otázkách, o něž tu jde, v

důvodech:

Mylně vytýká dovolání rozsudkům nižších soudů porušení §u 6 min. nař. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák., poněvadž posuzují zjištěné urážky a příkoří, jichž se žalovaná vůči žalobci dopustila, jako vyvolané žalobcem, ač prý žalovaná toho nenamítala. Onen předpis ustanovuje, že soud nesmí manželství rozvésti z důvodů, jichž strana, domáhající se rozvodu, neuplatnila, při tom zůstává však nejen právem nýbrž i povinností soudu, aby uvažoval, zdali přednesené rozvodové důvody k rozvodu stačí. Soud byl proto povinen vyšetřiti okolnosti, za kterých byly jednotlivé urážky proneseny, a vzíti zřetel na jich vyvolání. Že by k nim příčiny nezavdal, nemůže žalobce tvrditi. Jeho jednání proti žalované od května 1918 stačilo i bez urážlivých slov, aby ji roztrpčilo a uvedlo v rozčilení, zvláště když jest, jak žalobce sám dokazuje, pohnutlivější a vznětlivější povahy. Že se však dopouštěl i urážek, dokazuje jeho odsouzení pro přestupek podle §u 487 tr. zák. Těžisko dovolání spočívá ve výtce, že nižší soudy nevzaly v úvahu jako další rozvodový důvod manželský rozvrat, který prý jest prokázán souhrnem všech ostatních uplatňovaných důvodů. Nelze popříti, že rozvodové důvody jsou uvedeny v §u 109 obč. zák. jen příkladmo, a že hluboký rozvrat, byv prohlášen v §u 13 rozlukového zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. za důvod k rozluce, musí býti považován za dostatečný důvod i ku rozvodu. Dovolatel přehlíží však, že ne každý rozvrat manželství jest důvodem rozlukovým, nýbrž jen rozvrat tak hluboký, že nelze na manželích spravedlivě požadovati, by setrvali v manželském společenství, dále, že se rozluky nemůže z tohoto důvodu domáhati manžel, který jest na rozvratu převážně vinen. Že i důvodem rozvodu může býti rozvrat jen za podmínek právě uvedených, plyne z úvahy, že by jinak každý manžel mohl dle vlastní vule a svévolně vyvoláním rozvratu vynutiti i rozvod manželství, což by se příčilo samému pojmu smlouvy manželské dle §u 44 obč. zák. a předpisům §§ 93, 107 a 109 obč. zák.. Mimo to nemůže býti uznáno na rozvod z důvodu rozvratu, nezaviněného žalovanou, již proto, poněvadž žalobce výslovně navrhuje, by rozvod byl vysloven z viny jeho manželky. Že manželství stran jest rozvráceno, nelze pochybovati, rozvrat datuje však teprve od května 1918, a byl vyvolán žalobcem samým tím, že svémocně zrušil manželské spolužití a vyvolal tím řadu úporných sporů. Tohoto rozvratu nemůže se žalobce dovolávati.

Citace:

Rozhodnutí č. 3495. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 236-237.