Čís. 3853.

Slib muže vdané ženě, že ji pro případ rozvodu (rozluky) jejího manželství pojme za manželku, jest nicotným. Pokud může se žena, řídivší se slibem muže, domáhati na něm náhrady škody, nedostál-li svému slibu.
(Rozh. ze dne 13. května 1924, R II 102/24.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaném žalobou odškodného za nedodržení slibu manželského, za zhoršení vyhlídky na budoucí zaopatření sňatkem se žalovaným, po případě za ztrátu zaopatření v manželství s Ferdinandem Č-em, náhrady útrat rozvodu a rozluky manželství, a náhrady výživného na své nezletilé dítko, uvedši k odůvodnění zažalovaných nároků, že jí vznikly jednak nedodržením slibu se strany žalovaného, který, pohnuv ji svým sugestivním vlivem k důvěrné známosti,
domlouval jí, by se dala od svého manžela rozvésti, ujistiv ji dále čestným slovem, že si ji po provedené rozluce vezme za manželku, kterémužto slibu však, když žalobkyně k jeho naléhání podala žalobu o rozvod a pak i žádost o rozluku a obojího dosáhla, nedostál, jednak nedodržením závazku žalovaného, který jí před provedením rozvodu s jejím
manželem slibem manželství a slibem, že jí všechno nahradí, pohnul
k tomu, by se uvolila zaplatiti své jakož i svého manžela útraty a zřekla
se proti manželu veškerých nároků pro sebe i pro své dítě a převzala
na sebe náklady výživy a vychování dítěte. Procesní soud prvé
stolice prohlásil sliby a závazky žalovaného, jež žalující strana jako
právní podklad své žaloby uvedla, s hlediska §u 879 obč. zák. za nicotné a žalovaného nijak nezavazující, a proto žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by,
vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Právnímu
názoru prvého soudu nelze se přikloniti. Ovšem nelze ani sdíleti názor
žalující strany, že jí nárok, žalobou uplatňovaný, náležel vůči žalovanému z důvodu §u 1328 obč. zák. pokud se týče §u 506 tr. zák. Žalobkyně správně dle obsahu žaloby neopírá žalobní nároky o důvod svedení, jaký má zákon na mysli v §u 1328 obč. zák. (§ 506 tr. zák.), ný- brž vytyčuje výslovně nedodržení slibu manželského, učiněného pro případ rozvodu a rozluky a souvisejícího s ním dalšího závazku »vše pro
případ rozvodu nahraditi« jako jediný důvod žaloby. Dle názoru odvolacího soudu lze také jen v těchto příčinách hledati právní důvod nároků žalobních, neboť z nich lze je vyvoditi, jen mezi nimi a škodou,
žalující stranou tvrzenou, jest a může býti příčinná souvislost. K veškeré činnosti žalovaného, tvořící dle obsahu žaloby skutkový podklad
žalobního nároku, dlužno přihlížeti jako k celku, v němž se zrcadlí konečný a pro spor rozhodný výsledek, t. j. úmluva stran, jejímž účelem
bylo, dosíci sňatku se žalobkyní za cenu rychlého provedeni rozvodu
a rozluky manželství. Částmi tohoto celku byly důvěrné styky obou
stran, sliby žalovaného, že se pro případ, že by se manžel o tom dověděl, čestně zachová, nátlak jeho na žalobkyní, by se dala od svého manžela rozvésti, jeho ujištění čestným slovem, že pro případ rozluky si ji
vezme za manželku a další nátlak jeho, by se žalobkyně uvázala platiti
veškeré útraty rozvodu a zřekla se veškerých nároků vůči svému manželi pro sebe i své dítko. Jest otázkou, zda lze muži, udržujícímu s vdanou ženou důvěrné styky, učiniti jí slib, že si ji vezme za manželku pro
případ rozluky s jejím manželem. První soud zodpověděl otázku tu záporně, protože jde o slib nicotný podle §u 879 obč. zák. Avšak neprávem. Jisto je, že před platností zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320
sb. z. a n. byl názor prvního soudu úplně správným, ježto by byl takový slib, který jest přece také smlouvou, neplatným pro nedovolenost
plnění, když uzavření sňatku byla dle §u 67 obč. zák. na závadu překážka cizoložství. Po platností zákona rozlukového nemůže však dle
názoru odvolacího soudu názor prvního soudu obstáti proto, že §em 23
cit. zák. bylo cizoložství jako důvod neplatnosti manželství odstraněno.
Mohou-li dle platných zákonů dvě osoby různého pohlaví, spáchavší
dříve cizoložství, uzavříti platný sňatek, není příčiny, by byl slib, učiněný týmiž osobami navzájem v době spáchaného cizoložství, uzavříti
pro případ rozluky sňatek, prohlášen za neplatný. Též nelze sdíleti názor, že byl nicotným další slib žalovaného, dle tvrzení žalobkyně současně se slibem manželství učiněný, by na svém manželi nežádala v rozvodu útraty, nýbrž si je jakož i své zaplatila sama a zřekla se veškerých nároků pro sebe i své dítko, že jí vše nahradí. Žalobkyní bylo jistě
na vůli, ve sporu s manželem o rozvod, i kdyby jej byla z vlastního popudu zahájila, rozhodnouti se, zda chce útraty sporu vůbec nésti sama
a zda se chce o sebe neb své dítko starati sama. Ovšem by nebyla
směla úmluva taková, pokud by se týkala zaopatření dítka, býti na jeho
újmu a také ani nemohla, ježto soud musí z úřední moci (§ 105, 108,
117 obč. zák.) přihlížeti k tomu, by dítko újmy neutrpělo, takže by dohoda ta nemohla nikdy míti za následek porušení předpisů §u 139 —141
obč. zák. ke škodě dítka. Zřekla-li se žalující strana, jak tvrdí, všech
útrat, spojených s rozvodem, jakož i nároku na výživu pro sebe i své
dítko vůči svému manželi jen z toho důvodu, že jí žalovaný sliboval
jednak po rozvodu manželství, jednak že jí vše nahradí, by tak učinila,
nelze seznati, proč by závazek takový, byl-li uzavřen, měl býti dle
§u 879 obč. zák. nicotným, jako příčící se dobrým mravům. Ovšem ne- lze při tom přehlédnouti, že by bylo vždy ještě uvážiti, zda zřeknutí se
žalobkyně vůči manželi, žádati na něm pro budoucnost výživné na dítko,
mohlo vůbec míti účinek, když otec je dle §u 141 a 142 obč. zák. povinen nésti náklady na výživu dítka, kteréžto ustanovení jest rázu donucovacího, jehož se zřeknouti nelze. Závazkem tím by mohl býti míněn jen závazek platiti výživné místo otce a tu by se žalobkyni nedostávalo po té stránce aktivní oprávněnosti. O oprávněnosti k žalobě
v tom ohledu mohlo by se mluviti jen tehdy, kdyby šlo o závazek žalovaného, nahraditi žalobkyni ono výživné na dítko, které tato na místě
svého manžela poskytovala (§ 1042 obč. zák.), což by ovšem bylo
zjistiti. Podala-li tedy žalobkyně jen na domluvu žalovaného žalobu
o rozvod za současného jeho čestného slibu, že si ji po provedení rozluky vezme za manželku, a zřekla-li se před rozvodem jen na domluvu
žalovaného jak všech útrat tak i všech nároků pro sebe i pro dítě pod
dalším jeho slibem, že si ji vezme za manželku a všechno jí nehradí a
rozvod jakož i rozluku provedla a žalovaný si ji za manželku nevzal,
lze již dle všeobecných zásad o náhradě škody dle §u 1295 obč. zák.
shledávati oprávněnost nároku žalobkyně na náhradu škody ať již jako
odškodného za ztrátu zaopatření v manželství s Ferdinandem Č-em, ať
jako náhradu útrat rozvodu a rozluky, přihlížeje ovšem jak k míře zavinění tak i jeho stupni (zda vina prostá či hrubá). Příčinná souvislost
byla by dána, neboť jen jednáním žalovaného žalobkyně ztratila zákonného živitele, zřekla se, žádati na něm jak útraty tak i nárok na výživné pro sebe. Co se týče otázky požadovaného výživného pro dítko,
dlužno poukázati na to, co již shora řečeno.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu
soudu, by nehledě ku svým důvodům zrušovacím o odvolání dále jednal a rozhodl.
Důvody:
Slib, daný žalovaným žalobkyni za trvání jejího manželství, že si ji
pro případ rozvodu, pokud se týče rozluky, vezme za manželku, právem měl soud prvé stolice za příčící se dobrým mravům, jelikož směřoval proti trvajícímu manželství, jež podle §u 44 obč. zák. jest považovati za instituci mravní a jež podle §u 126 ústavní listiny požívá zvláštní
ochrany zákonů — a to jak civilních tak trestních. Také zákon ze dne
22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., třebaže zrušil a změnil různá ustanovení dříve platného práva manželského, a třebaže přinesl úlevu tím,
že připouští rozluku manželství v případech, kde mravní základy manželství z různých důvodů jsou rozvráceny, takže manželství ani jako
právní, ani jako mravní instituce v pravdě netrvá, přec chrání manželství
připouštěje rozluku jen z důvodů, v §u 13 výčetmo uvedených, a za
určitých podmínek, stanovených v §§ 13 a násl. Prohlašuje-li § 879,
odstavec druhý čís. 1 obč. zák., že smlouva, kterouž byla slíbena odměna
za vyjednávání manželské smlouvy, jest nicotnou, jelikož tím chce zákonodárce zabrániti, by svobodná vůle toho kterého ze snoubenců při
souhlasu k manželské smlouvě nebyla omezována, nutno tím spíše míti za nicotný jakýkolivěk zákrok, jenž některého z manželů má pohnouti,
by svolil k rozvázání manželství, neboť tím právě stala by se ochrana
manželství, zaručená zákony, klamnou. Měl-li tedy žalovaný žalobkyni,
jak tato ve sporu tvrdí, k tomu, by dala své manželství rozvésti a po
případě rozloučiti, za slibu, že ji pojme za manželku a že vše jí nahradí,
by za účelem dosažení souhlasu svého manžela k rozvázání manželství
převzala veškeré náklady sporu a zřekla se výživného jak pro sebe, tak
pro dítě, pošedší z tohoto manželství, nutno uvažovali, zda tím vzešel
žalobkyni po zákonu platný nárok vůči žalovanému, když bylo jí slíbeno plnění za rozvázání zákonem chráněné, mravní instituce, manželství, když tento slib jest v rozporu s dobrými mravy a proto nicotný.
Žalobkyně, tvrdíc, že žalovaný nesplnil slibu, domáhá se náhrady škody,
jež prý jí vzešla tím, že, věříc slepě žalovanému, podnikla kroky k rozvázání manželského svazku se svým manželem, čímž jednak pozbyla
vyhlídky na budoucí zaopatření se žalovaným, jednak ztratila zaopatření, plynoucí jí z posavadního manželství nejen pro svou osobu, ale
i pro manželské dítě. Žalovaný vůbec popírá, že slíbil, že žalobkyni pojme za manželku, jakož i že jí všechno nahradí. Bude tedy nyní usuzovati, zda lze žalobkyni za daných okolností přiznati požadovanou náhradu škody, a zkoumati, zda daný slib manželský po právu vůbec trval
a zda může žalobkyně z důvodu porušení (nedodržení) tohoto slibu
dovozovati nárok na náhradu škody, třebas jí skutečně vzešla. Z jiného
právního důvodu žalobkyně nárok na náhradu škody neuplatňuje a
proto nelze se jinými, snad možnými, důvody právními zabývati. Jelikož
názor odvolacího soudu, že se nárok žalobkyně nezakládá na nicotném
slibu, podle shora zmíněných úvah jest právně mylný, musilo býti rekursu žalovaného vyhověno a rozhodnuto, jak se stalo.

Citace:

Rozhodnutí č. 3853. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 762-765.