Čís. 3779.

Zápis firmy státního občana S. H. S. lze povoliti jen na základě zjištěné vzájemnosti.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1924, R I 288/24.)
Rejstříkový soud uložil Radislavu P-ovi, žádajícímu za zápis firmy do rejstříku, by předložil domovský list na doklad o tom, že jest příslušníkem státu Československého, jinak, aby ve smyslu §u 33 obč. zák. a §u 8 živn. ř. vysvědčením ministerstva spravedlnosti v Praze prokázal, že se v království S. H. S. ohledně příslušníků československých zachovává vzájemnost. Rekursní soud usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení není ve zřejmém rozporu se zákonem, jak vytýká stěžovatelka a není proto dovolací rekurs v §u 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z. odůvodněn. Smlouva o prozatimní úpravě obchodních styků mezi Československou republikou a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců ze dne 18. října 1920, jež nařízením vlády republiky Československé ze dne 19. listopadu 1920, čís. 629 sb. z. a n. byla uvedena v prozatimní platnost na základě zákona ze dne 25. listopadu 1919, čís. 637 sb. z. a n., a jež dle vyhlášky ministerstva zahraničních věcí ze dne 11. května 1923, čís. 104 sb. z. a n. dne 23. listopadu 1921 byla ratifikována, upravuje jen obchodní styky mezi Československou republikou a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců. To plyne již z čl. 1 smlouvy, dle něhož ve vzájemném obchodu přiznávají se všecka práva a ulehčení, kterých užívá, nebo bude užívati obchod kteréhokoli jiného státu, což týče se vůbec všech nařízení, vztahujících se na dovoz, vývoz, cla, poplatky, vnitřní dávky, ukládání do skladišť, další dopravy, celního řízení atd., vychází to však i z článku čtvrtého, který stanoví, že usnadniti jest obchodníkům a průmyslníkům volný vstup do území druhé smluvní strany, by mohli vyřizovati své záležitosti, t. j. nákup a prodej zboží, dopravu, pojištění, ukládání do skladišť až do další
dopravy do území jedné nebo druhé strany, při čemž budou požívati na území jedné i druhé strany právní ochrany jako tuzemci. V příčině provozování svých obchodů budou požívati všech práv i výhod, jichž požívají i občané kteréhokoli jiného státu. Ustanovení tato nasvědčují, že smyslem smlouvy jest, by usnadněno bylo vzájemné obchodování z území do území v ten způsob, aby ujednávání kupních smluv a jich realisace dály se s co nejmenšími obtížemi. Naproti tomu nelze z této smlouvy dovozovati, že státním občanům obou států měly býti poskytnuty
při zřizování závodu trvalé povahy v území státu druhého tytéž výhody jako občanům státu vlastního, jmenovitě, že by bez dalšího průkazu vzájemnosti mohla býti firma takto zřízeného závodu protokolována. V tom směru třeba pro tuzemsko dle ustanovení §u 33 obč. zák. zvláště vykázati, že Království Srbů, Chorvatu a Slovincu poskytuje zdejším státním příslušníkům stejná práva.

Citace:

č. 3779. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 652-653.