Čís. 3866.

Smírem, jímž vymáhající věřitel následkem vylučovací žaloby uznal vlastnictví žalobce a svolil ke zrušení exekuce, nepomíjí o sobě jeho exekuční právo zástavní a jeho nárok na zaplacení z dražebního výtěžku. Zrušiti exekuci z tohoto důvodu lze jen k návrhu. Třetí osoba smíru dovolávati se nemůže.
(Rozh. ze dne 14. května 1924, R II 163/24.)
Josef H. zabavil dlužnici exekučně svršky a, když byla na něho Živnostenskou záložnou podána vylučovací žaloba, uznal její vlastnické
právo k některým svrškům. Svršky byly napotom exekučně prodány a
při rozvrhu výtěžku prodeje nepřiřkl exekuční soud výtěžek prodeje svršků, ohledně nichž byl vymáhající věřitel uznal vlastnictví Živ- nostenské záložny, vymáhajícímu věřiteli, nýbrž následujícímu, Občanské záložně. Rekursní soud přiřkl výtěžek prodeje oněch svršků
vymáhajícímu věřiteli.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu Občanské záložny.
Důvody:
Sporným jest již jenom, zda pominulo soudním smírem ze dne 22.
září 1923, kterým vymáhající věřitel H. následkem vylučovací žaloby,
podané na něho Živnostenskou záložnou v R., uznal její vlastnictví k některým u dlužníku zabaveným a nyní exekučně prodaným předmětům
a svolil k zrušení exekuce ohledně nich. jeho exekuční právo zástavní a
tím i nárok na zaplacení z dražebního výtěžku. Rekursní soud uznal, že
exekuční zástavní právo Josefa H-a nepominulo. K tomu by bývalo třeba,
by exekuční soud zrušil podle onoho smíru exekucí, čehož však neučinil,
poněvadž nikdo toho nenavrhl. Mylným jest názor stěžovatelky, že exekuční soud byl povinen, exekuci zrušiti z úřadu. Podle §u 37 ex. ř. může
se tak státi jenom, když vylučovací žalobě bylo právoplatně, tedy rozsudkem, vyhověno; byl-li spor ukončen smírem, nebyl exekuční soud
povinen, ba ani oprávněn, tak učiniti bez návrhu stran. Návrh na zrušení exekuce nebyl učiněn ani ve smíru samém, neboť žalovaný udělil
v něm jenom svolení ku zrušení exekuce, ani dodatečně, smír zůstal na
exekuci bez jakéhokoliv vlivu a stranám zůstalo volno, by smír kdykoliv
později novým ujednáním změnily, a sporné poměry jinak upravily. Ze
smluvní svobody stran plyne také, že stěžovatelka není k dovolací stížnosti vůbec oprávněna. Smír ze dne 22. září 1923 tvoří právo jen mezi
stranami, které jej ujednaly, nemá významu pro nikoho jiného, stěžovatelka nemohla z něho nabýti práv. Nesrozumitelným jest, dovoláváno-li se věcné a proto i proti třetím osobám účinné podstaty práva
zástavního. Měla-li stěžovatelka na myslí vlastnické právo Živnostenské záložny, stačí poukázati na to, že záleží pouze na vlastníkovi, zda,
proti komu a do jaké míry chce své vlastnictví uplatniti čí neuplatniti,
třetí osoby nemají práva požadovati, by ho bylo dbáno.

Citace:

Rozhodnutí č. 3866. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 782-783.