Čís. 3566.

Vůči Maďarsku nebyl dosud proveden čl. 198 smlouvy Trianonské a zejména nebyl dosud proveden § 6 (3) zákona ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. z. a n. Maďarská pojišťovna jest povinna vyplatiti pojistný peníz v Kč, přijímala-li po měnové rozluce nadále premie v Kč.
(Rozh. ze dne 4. března 1924, Rv I 1657/23.)
Žalobce, pražský obchodník, pojistil se dne 29. dubna 1902 u žalované budapešťské pojišťovny na dožití. Premie platil až do měnové rozluky v korunách rak. uh., po té v Kč, a pojišťovna premie bez výhrady přijímala. Doživ se stanoveného dne (29. dubna 1922), domáhal se žalobce na žalované zaplacení pojistného v Kč. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů: Dovolání, opřenému o dovolací důvody §u 503 čís. 3 a 4 c. ř. s., nelze přiznati oprávnění. Nepoužitelnost čl. 198 smlouvy Trianonské na spornou pohledávku byla odvolacím soudem právem vyslovena. Žaloba není předčasnou a nelze řízení z důvodu uvedeného článku přerušiti, poněvadž článek tento stanoví, že budou (tedy v budoucnosti) určeny shodou mezi súčastněnými vládami finanční úpravy, nutné rozkouskováním bývalého mocnářství rakousko-uherského a novým uspořádáním měny a že tyto úpravy budou se týkati bank, pojišťovacích společností atd., působících na území bývalé říše. Dosud nebyly však vydány předpisy, které by upravovaly poměry mezi občany čs. republiky a pojišťovnami maďarskými a zejména nebyl dosud vůči Maďarsku proveden § 6 (3) zákona ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. z. a n. a proto nelze článek 198 míru Trianonského pokládati za provedený a účinný pro poměry soukromoprávní. Pro rozhodnutí sporu jest jedině důležitou otázka, v jaké měně má pojištěná jistina býti žalobci zaplacena, zda ve měně maďarské, či československé. Pojišťovací smlouva, uzavřená mezi stranami dne 29. dubna 1902, předpokládala, že se bude pojištěná jistina platiti ve měně korunové, plativší v bývalém Rakousko-Uhersku. Po rozpadu této říše přišly v úvahu měny maďarská a československá
a bylo by řešiti otázku tuto dle ustanovení pojišťovací smlouvy, kdyby byly strany napotom samy byly nezměnily, vlastně nedoplnily ustanovení pojišťovací smlouvy. Dle nesporného přednesu stran platil žalobce pojišťovací premie po převratu ve starých korunách rakousko-uherských a po zavedení měny československé v korunách československých. Žalovaná přijímala od něho premie v této nové měně a daly tudíž tím obě strany sice mlčky, avšak srozumitelně a zřetelně na jevo, jaká měna dle jich vůle na místo původní rakousko-uherské měny nastoupiti má (§§ 863 a 914 obč. zák.). Přijímala-li pojišťovna od pojištěnce měnu československou na plnění závazků z jeho strany, nevracejíc mu přeplatků, které přepočítáním na méně hodnotnou měnu maďarskou se jevily, nemůže se nyní vzpírati jeho požadavku, by i ona ze své strany plnila své závazky vůči pojištěnci v téže československé měně. To by odporovalo nejen úmluvě stran, skutečným plněním a přijímáním plnění projevené (§ 863 obč. zák.), nýbrž i požadavku poctivosti a důvěry v obchodním styku (§ 914 obč. zák., čl. 278 a 279 obch. zák.). Posoudil tudíž po právní stránce věc správně soud odvolací a bylo rozsudek jeho potvrditi, aniž bylo potřebí rozebírati otázky, zda dle původní pojišťovací smlouvy dlužno za splniště považovati Prahu či Budapešť, zda hlavní jednatelství žalované společnosti v Praze jest též její tuzemskou representací a zda ustanovením §u 16 pojišťovací smlouvy, že pojištěný kapitál bude vyplacen buď ředitelstvím společnosti v Budapešti nebo splnomocněným jednatelem, znamená, že vedle splniště smlouvy v Budapešti nastoupilo i splniště v sídle generál, jednatele v Praze, čili nic.

Citace:

Rozhodnutí č. 3566. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 333-334.