Čís. 3549.

Bylo-li služebnosti chůze nabyto pro vlastníka určitého domu, zahrnuje v sobě i oprávnění napotomních nájemníků domu.
(Rozh. ze dne 27. února 1924, Rv I 1753/23.)
Vlastník usedlosti Č. p. 134 v M. domáhal se na žalovaných zjištění, že přísluší jemu a obyvatelům domu č. p. 134 právo stezky po pozemcích žalovaných, že žalovaní jsou povinni to uznati a obyvatelům domu č. p. 134 to dovoliti, jakož i svoliti, by služebnost byla knihovně vložena. Oba nižší soudy vyhověly žalobě potud, že přiznaly právo služebnosti pouze žalobci.
Nejvyšší soud uznal dle žaloby.

Důvody:

Aby mohlo býti posouzeno, zdali dovolací důvod čís. 503 čís. 4 c. ř. s. jest opodstatněn, sluší říci už úvodem, že právoplatnými rozsudky nižších stolic bylo uznáno právem, že žalující straně jako vlastnící usedlosti č. p. 134 v M. přísluší pro ni právo choditi tam a zpět po stezce po pozemcích žalované strany, že žalovaná strana jest pod práva důhonem do 14 dnů povinna, by výkon této služebnosti vlastníkům usedlosti čís. 134 v M. dovolila, každého zkracování této služeb- nosti se zdržovala a svolila, aby podle tohoto rozsudku tato služebnost stezky ve vl. čís. 134 na usedlost čís. 135 v M. jako služebný statek ve prospěch usedlosti čís. 134 v M. jako panujícího statku byla vyznačena. Žalující strana domáhala se však svým návrhem, aby tato služebnost příslušela také obyvatelům domu čís. 134 v M., a jelikož i odvolací rozsudek rozhodl o této části žalobního návrhu zamítavě, spatřuje v tom dovolatel dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. Dovolateli sluší přisvědčiti, že je tento důvod opodstatněn. Podle §u 492 obč. zák. právo ku stezce zavírá v sobě právo po stezce choditi, lidmi se dáti po ní nositi, nebo jiným lidem dáti k sobě přicházeti. Odvolací soud opíraje se o zjištění, podle kterého v domě čís. p. 134 v M. až do doby, kdy usedlost koupila žalující strana v roce 1914 nebydlili nájemníci, nýbrž pouze žalobce a jeho předchůdcové v držbě s příslušníky svých rodin, míní, že není skutkového podkladu, by služebnost mohla býti pokládána za vydrženou také ve příčině obyvatelů domu čís. 134 v M. bez rozdílu. Tím odvolací soud přehlíží právní podstatu služebnosti jim samotným žalující straně přisouzené. Jeť dle §u 477 obč. zák. takto žalující straně jako vlastnici usedlosti zřízená služebnost stezky, gruntovní služebností, nemající podle toho, co bylo odvolacím soudem zjištěno, právní povahy ani osobní ani nepravidelné služebnosti ve smyslu §u 479 obč. zák., je tedy její výkon spojen s vlastnictvím nemovitosti. Proto se její výkon neurčuje osobními potřebami dočasného vlastníka panující usedlosti, nýbrž věcnými potřebami panující usedlosti, bez ohledu, kým je usedlost obhospodařována nebo obývána, ať již je to vlastník sám nebo osoba, která právo, v usedlosti bydleti, odvozuje od práva vlastníkova. Nejde o osobní služebnost žalobce, neboť on jí nenabyl jako osoba, nýbrž jako vlastník určité nemovitosti, se kterou jest služebnost spojena; neměla by pro jeho vlastní osobu nijakého právního významu. Tomuto právnímu pojetí nevadí předpis §u 1453 obč. zák., jak bylo v prvé stolici namítáno. Není to ani, jak byla rozsudky nižších stolic přisouzena, osobní, t. j. doživotní služebnost žalobcova, nýbrž jest to vlastníkem panující usedlosti nepřetržitým třicetiletým užíváním pro řečenou usedlost vydržená služebnost (§ 485 obč. zák.). Přihlédne-li se ku zákonitému rozsahu takovéto služebnosti podle předpisu §u 492 obč. zák., sluší uznati, že dovolateli přisouzená služebnost vztahuje se i na dočasné obyvatele v domě panující usedlosti bydlící, poněvadž byla zřízena ve prospěch vlastníka usedlosti jako domovní služebnost. Z toho plyne, že je žalobní nárok opodstatněn i ve příčině oné části, ohledně které bylo odvolacím soudem rozhodnuto zamítavě.

Citace:

Rozhodnutí č. 3549. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 313-314.