Čís. 3538.

Pouhým popíráním manželského původu děcka, zrozeného v manželství v mezích §u 138 obč. zák., nesprošťuje se otec povinnosti vyživovati děcko. Prokáže-li se napotom sporem nemanželský původ děcka, přísluší domnělému otci nárok dle §u 1042 obč. zák.
(Rozh. ze dne 26. února 1924, R II 61/24.)
Návrhu dítěte, by otec byl povinen platiti mu výživné, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem
z těchto

důvodů:

Mezi manžely Antonínem a Aloisií B-ovými není sporno, že bylo jejich manželství, uzavřené dne 10. listopadu 1919, rozsudkem zemského soudu civilního v Brně ze dne 28. března 1923 pravoplatně z viny manželčiny rozloučeno. Manželka tvrdí, že dne 15. února 1923 ve sporu o rozluku její manžel k ní přistoupil ještě v soudní síni a v rozhovoru s ní že došlo mezi nimi k úplnému smíření v ten rozum, že si vše navzájem odpustili a Antonín B. jí daroval prsten, navštívil ji téhož dne v jejím bytu, kde mezi nimi došlo k souloži. Antonín B. prý ji navštěvoval častěji v jejím bytu, kde spolu opětně tělesně obcovali, byli prý spolu na různých místech, kde vždy spolu souložili. Již v únoru 1923 poznala prý Aloisie B-ová, že otěhotněla, sdělila to manželi, jenž ji opustil a již se k ní nevrátil. Dne 27. října 1923 narodil se jí hoch, jenž byl do matriky zapsán jako dítě manželské. Jelikož manžel své povinnosti jako otec nechce plniti, žádal ustanovený opatrovník k věci o příspěvek na výživu dítěte, jenž byl prvním soudem vyměřen 130 Kč do 6. roku dítěte a 200 Kč, až by se dítě mohlo samo vyživovati. Rekursní soud rekursu manžela nevyhověl, rekursu nezletilého dítěte do nedostačitelnosti výživného vyměřeného vyhověl, usnesení napadené zrušil a nařídil doplnění. Usnesení rekursního soudu, pokud bylo jím přisouzeno výživné vůbec a bylo uznáno za nedostatečné, napadá manžel dovolacím rekursem. Než neprávem. Podle §u 138 obč. zák. platí domněnka manželského původu pro dítě, jež po 180 dnech po vejití manželů ve sňatek, nebo před 300. dnem buď po smrti manžela nebo po úplném rozvázání manželského svazku porodí manželka. Proti této domněnce může se manžel brániti žalobou o nepřiznání manželského původu po rozumu a ve lhůtě §u 158 obč. zák. Pokud nebylo této žalobě vyhověno, nutno považovati dítě za manželské, k němuž mají rodiče stejná práva a povinnosti jako к dětem, jež vzešly nesporně z manželského lože (§§ 139 a násl. obč. zák.). Skutečnost, že manžel popírá manželský původ dítěte, nemůže sama o sobě na věci nic změniti, nýbrž teprve rozsudek vydaný ve sporu, v němž manžel prokázal, že dítě nemohlo býti jím zplozeno. Tohoto důkazu však stěžující si manžel posuti neprovedl, a jest tudíž na něm, aby prozatím podle §u 141 obč. zák. konal své povinnosti ze zákona k dítěti, jelikož výživa tomuto nemůže býti odepírána a povinnost tato v prvé řadě stíhá otce. Za otce pak podle řečeného musí býti stěžovatel posud pokládán a proto nižší stolice právem vůči němu povinnost, dítě vyživovati, co do důvodu uznaly. Újma hrozící stěžovateli, kdyby jeho žalobě o nepřiznání manželského původu bylo vyhověno, a tím se prokázalo, že jest někdo jiný jako nemanželský otec ku vyživování ze zákona povinen (§ 166 obč. zák.), může býti odvrácena tím, že stěžovatel bude se domáhati po rozumu §u 1042 obč. zák. náhrady nákladů na onom jiném.

Citace:

Rozhodnutí č. 3538. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 296-297.