Čís. 3494.

Útraty, přisouzené po vydání nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n., zvítězivšímu žalobci ve sporu proti bance o zjištění neexistence pohledávky, nejsou příslušenstvím pohledávky dle čl. II. nařízení ze dne 22. prosince 1922, čís. 393 sb. z. a n. a lze je dobývati exekucí.
(Rozh. ze dne 13. února 1924, R I 94/24.).
Vymáhající věřitel podal dne 4. prosince 1919 na žalovanou spořitelnu žalobu o zjištění neplatnosti úpisu osmé rakouské válečně půjčky 3 000 000 K. Procesní soud prvé stolice rozsudkem ze dne 5. listopadu 1920 žalobě vyhověl a přiřkl žalobci 9 438 Kč 99 h útrat, odvolací soud rozsudek potvrdil a přiznal žalobci 42 036 Kč 60 h útrat. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání rozsudkem ze dne 16. října 1923 a přiznal žalobci 3576 Kč útrat. Exekuci ku vydobytí útrat 9438 Kč 99 h a 42 036 Kč 60 h soud prvé stolice povolil, rekursní soud zamítl exekuční návrh.
Důvody: Ustanovením §u 2 (3) vládního nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n. o mimořádných opatřeních k ochraně peněžních ústavů, byla státní správa zmocněna, zakázati plnění závazků se strany peněžních ústavů. Tento zákaz týká se podle §u 5 nařízení závazků závazků, zahrnutých v §u 53, které vznikly před vydáním zákazu. Nařízením ze dne 22. prosince 1922 čís. 393 sb. z. a n., kterým byla platnost tohoto nařízení až do 31. prosince 1923 prodloužena, bylo ustanovení §u 5 rozšířeno v tom směru, že tomuto zákazu podléhají také úroky a ostatní příslušenství z těchto pohledávek, vzniklé i po jeho vydání. Platnost tohoto rozšířeného zákazu byla konečně nařízením ze dne 6. prosince 1923, čís. 231 sb. z. a n. prodloužena až do 31. prosince 1924. Podle toho nelze pochybovati o tom, že po dobu tohoto zákazu nemůže býti ani žalováno na plnění pohledávky, vzniklé před vydáním zákazu, ani že nemůže býti povolena exekuce. Vymáhané útraty netvoří samostatné pohledávky, nýbrž jsou příslušenstvím nároku, jejž žalobce dne 4. prosince 1919 pořadem práva uplatnil a s nímž zvítězil. Ježto tento žalobní nárok byl zde již před vydáním zákazu nařízení ze dne 19. prosince 1919 (660/1919 sb., § 2.č3), podléhá právě tak jako nároky na útraty, třebas tyto byly přiznány později, tomuto zákazu a jest proto exekuce povolená prvým soudem k vydobytí útrat prvé a druhé stolice podle toho, co shora řečeno, nepřípustná. Po dobu příročí nemohou býti pro tyto pohledávky z útrat získána zástavní práva na jmění peněžních ústavů, řečeným ustanovením chráněných, ke kterým patří i povinná spořitelna, ježto by to odporovalo nejen znění, nýbrž i tendenci ochranných opatření.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.

Důvody:

Rekursní soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Útraty tohoto sporu, jež mají býti vydobyty exekucí, jsou pohledávkami, vzniklými samostatně, ne však příslušenstvím pohledávky, vzniklé před vydáním zákazu. Rozsudky, tvořící exekuční titul byly vyneseny po 22. prosinci 1919, jde tudíž o pohledávky, vzniklé po vydání zákazu, na něž nevztahují se vládní nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n. §§ 2 čís. 3 a § 5, a ze dne 22. prosince 1922, čís. 3913 sb. z. a n. čl. II. Rekursní soud vyložil mylně poslední větu tohoto čl. 2. Sporem, v němž vznikl nárok na útraty, vymáhané touto exekucí, navrhl žalobce jen zjištění, že žalované straně nevznikla vůči němu pohledávka, jí tvrzená, popíral tudíž jsoucnost pohledávky, rozsudkem bylo právoplatně zjištěno, že žalobce tvrzeného závazku nepřevzal, čímž bylo vysloveno, že nepřísluší žalované straně pohledávka vůči žalobci, nejsou proto útraty tohoto sporu příslušenstvím pohledávky dle uvedeného čl. 2., ježto pohledávky tu vůbec nebylo.

Citace:

Rozhodnutí č. 3494. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 235-236.