Čís. 3724.
Úprava pachtovného (opatření ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb.
z. a n.).
Lhůta §u 2 (1) opatření (30. listopad 1920) platí pouze pro zvýšení pachtovného na zbývající léta, počínajíc rokem 1921. Zvýšení pachtovného na zbývající pachtovní léta, počínajíc pozdějším rokem nežli
1921, lze se domáhati do 30. listopadu roku, jenž předchází prvnímu
roku z těch, pro něž zvýšení se žádá.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1924, R II 134/24.)
Návrhem z listopadu 1923 domáhal se propachtovatel na pachtýřích
zvýšení pachtovného, počínajíc rokem 1924. Oba nižší soudy
návrh zamítly, rekursní soud z těchto důvodů: Doslov §u 2
opatření, na který se vztahují §§ 4 a 5, je tak jasným, že nemůže býti
pochyby o tom, že stěžovatel dle platného práva se svým návrhem na
zvýšení pachtovného na celou pachtovní dobu, která končí roku 1928,
jest vyloučen. § 2 připouští zvýšení pachtovného, jež bylo ujednáno
před 1. lednem 1918, pro pachtovní rok 1921 a zbývající smluvní pachtovní léta. Jedná se tu o právo výjimečné, udělené propachtovateli vzhledem k znehodnocení peněz, aby pro zbývající smluvní pachtovní dobu
vymohl zvýšení nepřiměřeného, skutečné ceně neodpovídajícího pachtovného, přes to, že pachtovné bylo stanoveno platnou smlouvou. Odpovídalo spravedlnosti i požadavkům řádného hospodaření, že toto
právo zákonodárcem bylo vázáno určitou propadnou lhůtou, aby pachtýř, který pozemky pachtoval na celou řadu let, nebyl vydán libovůli
propachtovatele a nebezpečí zvýšení pachtovného v každém roce. Proto
bylo ustanoveno, že nárok propachtovatele zaniká, zmešká-li lhůtu.
I stěžovatel měl možnost, do 30. listopadu 1920 (do 31. ledna 1921) se
domáhati zvýšení pachtovného a to jak na rok 1921 tak i za další léta
1922 až 1928, a když svého práva včas nepoužil, nemůže výkladem zákona, úmyslu zákonodárce odporujícím, docíliti takřka navrácení v předešlý stav ohledně pachtovních roků ještě zbývajících. Případ, o který
se tu jedná, jest v §§ 2, 4, 5 opatření Stálého výboru Národního shromáždění čís. 586/20 upraven a není proto nutno ani dle §u 7 obč. zák.
možno obdobné použití těchto §§. Mimořádné zvýšení za rok 1921 a za
další smluvní léta bylo lze žádati pouze do 30. listopadu 1920 (do 31.
ledna 1921) a to bez rozdílu, v kterém roce zvýšení mělo počíti.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a nařídil prvému soudu, by o věci znovu jednal a ji rozhodl.
Důvody:
Dle §u 2 (1) Opatření Stálého výboru Nár. shrom. ze dne 8. října
1920, čís. 586 sb. z. a n. může propachtovatel zvýšiti pachtovné, jež
ujednáno bylo před 1. lednem 1918, pro pachtovní rok 1921 a zbývající
smluvená pachtovní léta na míru, tam uvedenou, a má k tomu cíli dle
§u 4 (1) téhož Opatření do 30. listopadu 1920 oznámiti pachtýři výši
požadované přirážky. Tu je arci stanovena lhůta jediná: 30. listopad
1920, avšak ku správnému pochopení tohoto ustanovení dlužno si uvědomiti dobře jeho zákonodárný důvod. Zákon chce, by se pachtovné
upravilo najednou, pro všecka zbývající ještě pachtovní léta, tak
aby podán byl jen jediný návrh a provádělo se řízení jen jednou, ku kterémuž cíli právě také ustanovil, že přirážka pro všecka zbývající ještě
pachtovní léta jest stejná, ačkoli jasno, že renta pozemková v kritických
létech kolísá a že tudíž mění se i cena nemovitostí, podle níž právě zákon přirážku pachtovného pro všecka zbývající léta vyměřil, takže byl
nucen i pro vypočtení této ceny stanoviti pevnou lhůtu, jíž zvolil den
1. března 1919. Ale ovšem zákon řka, že lze zvýšiti pachtovné pro rok
1921 a zbývající dobu pachtu а k tomu cíli že dlužno pachtýři učiniti
oznámení do 30. listopadu 1920, myslil pouze na obyčejný případ, kdy
propachtovateli, jak ovšem bylo pravidlem, půjde o zvýšení hned pro
rok 1921. Avšak možny jsou také případy, že propachtovateli o zvýšení
hned pro rok 1921 nešlo, že buďto pro ten rok nebo i pro více nejbližších let pachtovné zvýšiti nemohl nebo nechtěl, a pro takové případy
lhůta 30. listopadu 1920 zajisté dle úmyslu zákonodárce neplatí, protože
příčina, proč byla stanovena tím rokem, u nich nedopadá. Těžisko ustanovení nespočívá tedy v té lhůtě, nýbrž v požadavku, že pachtovné má
býti upraveno za všecka léta, pro která se žádá, najednou, a
že tedy oznámení propachtovatelovo pachtýři, že a jaké zvýšení žádá,
má se státi do 30. listopadu onoho roku, který předchází
prvnímu roku z těch, pro něž se zvýšení žádá. Neboť, když zákon položil lhůtu 30. listopadu 1920 pro ten předpokládaný obyčejný případ, že se bude žádati zvýšení již pro rok nejblíže příští, t. j. pro rok
1921, tedy se tím podle plné obdoby podává lhůta 30. listopadu 1921
pro ten případ, že se zvýšení žádá teprv pro rok 1922 a tak podobně
dále. Když tedy propachtovalel žádá v tomto případě zvýšení teprv pro
rok 1924 a následující, platila pro něho lhůta 30. listopadu 1923, jejíž
dodržení tvrdí. Rozumí se samo sebou, že to, co platí pro případ, že propachtovatel pachtovné nemohl nebo nechtěl zvýšiti hned pro rok 1921,
platí i pro případ, že lhůtu 30. listopadu 1920 zmeškal a proto o možnost, žádati zvýšení již pro rok 1921 přišel, neboť příčina, proč nemohl
nebo nechtěl, je zcela lhostejná, a záleží jen na účinku, že, kdo zmeškal
lhůtu toho kterého roku, ztratil právo zvýšení pro nejblíže příští rok.
Třeba tedy ve věci stěžovatele bylo rozhodnutím nejvyššího soudu ze
dne 6. listopadu 1923 R II 381/23 uznáno, že nedodržel lhůty 30. listopadu 1920, ač žádal úpravu již pro rok 1921, ztratil tím jen nárok na
úpravu pro tento rok, pro další léta však mohl nárok vždy ještě uplatňovati, pakli jen jej v čas pro ta léta příslušný vznesl. Není tedy závady,
by se o nároku, jenž dle obsahu návrhu vznesen byl do 30. listopadu
1923 pro rok 1924 a následující, nejednalo, takže nelze souhlasiti s nižšími stolicemi, když návrh odmítly jako opožděný.