Čís. 3544.

Exekuci nelze dle §u 39 čís. 8 ex. ř. zastaviti, přesahuje-li výtěžek náklady na exekuci, byť nedostačoval k tomu, by z něho byly uhrazeny náklady exekuční po zapravení práv přednostních a zástavních vymáhajícímu věřiteli předcházejících.
(Rozh. ze dne 27. února 1924, R I 114/24).
Dlužník domáhal se zastavení exekuce dle §u 39 čís. 8 ex. ř., tvrdě, že dům, na nějž byla vedena vnucená dražba, má cenu nejvýše 30 000 Kč, jest zatížen 36 000 Kč a že tudíž se pro případ prodeje nedá očekávati, že by provedení exekuce vydalo výtěžek, převyšující náklady exekuce. Soud prvé stolice návrh na zastavení exekuce (spojený s návrhem na odklad exekuce) zamítl. Důvody: Jest sice úmyslem zákona, by byla zastavena exekuce, jejíž provedení nevydalo by většího výtěžku, nežli činí náklad na ni, a nepřineslo by dlužníku zmírnění jeho závazků. Poskytne-li však výkon exekuce výtěžek převyšující náklady, nelze ani z doslovu ani ze smyslu ustanovení §u 39 čís. 8 ex. ř. vyvoditi, že by tento přebytek měl připadnouti právě vymáhajícímu věřiteli. V §u 39 čís. 8 ex. ř. mluví se zcela všeobecně o »výtěžku, převyšujícím náklady«, aniž by tam bylo vysloveno, zda přebytek připadne vymáhajícímu věřiteli, či jinému pořadím předcházejícímu věřiteli. V tomto případě jest jisto, že výtěžek dražby převýší daleko náklady, takže část věřitelů, třebas nikoliv právě vymáhající věřitel, dojde uspokojení, čímž závazky dlužníka se zmenší. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by nehledě k použitému zamítacímu důvodu znovu rozhodl o návrhu na zastavení exekuce. Důvody: Napadené usnesení zastává názor, dříve namnoze sdílený a také v Neumannově komentáři k exekučnímu řádu obsažený. Novější judikatura se však od tohoto názoru odchýlila a jest na stanovisku, že dle §u 39 čís. 8 ex. ř. jest zapraviti exekuci na nemovitosti i tehdy, nevystačuje-li očekávaný výnos, by po uspokojení přednostních práv a hypotekárních pohledávek předcházejících vymáhajícímu věřiteli, byly hrazeny náklady exekuce. Rekursní soud přidává se k tomuto názoru a poukazuje na rozhodnutí ze dne 4. února 1914, čís. R I 102/14 (repertorium nálezů čís. 232) úř. sb. čís. 1538 a na plenární usnesení býv. nejvyššího soudu ze dne 13. února 1902, čís. 1683/1902, úř. sb. 592, jakož i na zcela přesvědčivá odůvodnění těchto rozhodnutí.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.

Důvody:

Dovolací rekurs jest přípustným přes to, že usnesení prvé stolice bylo v druhé stolici zrušeno, aniž bylo stanoveno, že teprve, až by nabylo právní moci, předsevzat býti má výkon příkazu prvému soudu uděleného, jelikož mu nebylo nařízeno, aby nové rozhodnutí učinil vyslechna strany. Ve věci jest dovolací rekurs opodstatněn. Dle §u 39 čís. 8 ex. ř. jest exekuci zastaviti a zároveň veškeré exekuční úkony až dosud vykonané zrušiti, když nelze očekávati, že by pokračování v exekuci nebo její provedení poskytlo výtěžek, který by přesahoval náklady na tuto exekuci. Slovům »výtěžek, který by přesahoval náklady na exekuci« jest již dle doslovu zákona rozuměti tak, že zastaviti exekuci dle §u 39 čís. 8 ex. ř. nelze, přesahuje-li očekávaný výtěžek ony náklady vůbec, byť nedostačil, aby z něho uhraženy byly náklady exekuční po zapravení práv přednostních a zástavních, vymáhajícímu věřiteli předcházejících. Opačný názor, vyslovený rekursním soudem, není odůvodněn ani úmyslem zákonodárce, ani dějinami zákona a nedal by se do konce v soulad uvésti ani s některými ustanoveními exekučního řádu, jak správně připomíná dovolací rekurs. Ustanovením §u 39 čís. 8 ex. ř. převzata byla do exekučního řádu ze dne 27. května 1896, čís. 79 ř. zák. zásada, vyslovená již v §u 4 zákona ze dne 10. června 1887, čís. 74 ř. zák. ohledně mobilárních exekucí, že exekuce nemá býti bezúčelným poškozováním povinného, jinými slovy, že nemají vedeny býti exekuce, při kterých se nedá očekávati, že by se jimi docílilo zmenšení dluhu povinného a uspokojení věřitele, třeba jen částečného, tedy exekuce, při nichž dlužník by byl zbaven součástky svého majetku, věřitel však žádného uspokojení své pohledávky by nedošel. Nemají tedy vedeny býti exekuce, které nejsou způsobilé uspokojiti věřitele. Účelu tomu jest však vyhověno, jakmile výtěžek přesahuje náklady na exekuci, neboť v takovémto případě je tu přebytek, jehož sluší použíti k uspokojení věřitelů a tím zmenšuje se poměrně dluh povinného, při čemž je lhostejno, kdo z věřitelů dojde krytí. Pokud se týče dějin zákona, znělo dotyčné ustanovení, odpovídající nynějšímu §u 39 čís. 8 ex. ř. ve vládní předloze (§ 39 čís. 5): »nedá-li se očekávati, že pokračování v exekuci poskytne výtěžek, náklady této exekuce převyšující, jehož by se mohlo použíti k uspokojení vymáhajícího věřitele, nebo jinaký výnos.« Slova »jehož by se mohlo použíti k uspokojení vymáhajícího věřitele« byla stálým výborem z té příčiny vypuštěna, poněvadž měl pochybnosti o tom, že by se dle doslovu vládní předlohy mohla exekuce zastaviti již tehdy, kdyby po uhražení nákladů na exekuci k uspokojení vymáhajícího věřitele ničeho nezbylo, kdežto se zajisté nedá pojmenovati bezúčelnou exekuce, jen když vůbec pro některého věřitele, třeba jiného, než jest věřitel vymáhající, něco zbude. Kdyby byl správným názor rekursního soudu, byla by také, jak shora připomenuto, některá ustanovení exekučního řádu zbytečná a do konce i nesrozumitelná. Dle §u 184 čís. 8 ex. ř. lze opříti odpor proti příklepu zejména též o to, že nejvyšší podání nedostačuje, by i se svým příslušenstvím úplně zapravena byla pohledávka odporujícího věřitele zástavním právem zajištěná, která předchází vymáhajícího věřitele. Dle §u 190 odstavec prvý ex. ř. může odpor tento vznésti každý věřitel, jehož pohledávce zástavním právem zajištěné přísluší přednost před právem uspokojovacím nebo zástavním vymáhajícího věřitele, když na základě návrhu podle §u 164 ex. ř. prozatímně určen byl stav břemen. Dle §u 192 ex. ř. lze odpor tento zbaviti účinku tím, že nejvyšší podatel nebo ten, jenž v dražebním stání jemu nejblíže učinil podání nejvyšší, ihned při stání prohlásí, že jest ochoten nabýti nemovitosti za podání nejvyšší a za částku, která ještě schází k úplnému krytí odporujícího věřitele. Konečně stanoví § 193 ex. ř., že, odepře-li se příklep pro odpor, tedy též pro odpor dle §u 184 čís. 8 ex. ř., řízení dražební z moci úřední jest zrušiti, jakmile usnesení nabude moci práva. Kdyby pak ale §u 39 čís. 8 ex. ř. bylo exekuci z moci úřední zastaviti a zrušiti veškeré exekuční úkony až dosud vykonané již tehdy, když očekávaný výtěžek by nedostačoval k úhradě nákladů na exekuci po zapravení práv přednostních a práv zástavních předcházejících vymáhajícímu věřiteli, nebylo by lze seznati, čemu má sloužiti odpor pro nedostatek úhrady a jak by k němu a najmě ku případnému zrušení dražebního řízení podle §u 193 ex. ř. mohlo vůbec dojíti, a byla by v důsledku toho také zbytečná ustanovení o prozatímním určení stavu břemen, které dle §u 167 ex. ř. má býti jen základem pro posouzení, zda dopuštěn býti může odpor pro nedostatek úhrady nároků zástavním právem zajištěných. Již z toho jest patrno, že není udržitelným výklad, který dává §u 39 čís. 8 ex. ř. rekursní soud, dovolávaje se plenárního usnesení nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 13. února 1902 k číslu 1683 ex 1902 úřední sbírky čís. 592 a rozhodnutí téhož soudu ze dne 4. února 1914, č. j. R I 102/14 úř. sb čís. 1538, rep. nálezů čís. 232. K tomu přistupuje, že doplnění, které nařídil rekursní soud, není v podstatě než prozatímně určení stavu břemen, které se dle §u 164 ex. ř. děje jen na návrh věřitele, jehož pohledávka, zástavním právem zajištěná, má přednost před právem uspokojovacím nebo zástavním vymáhajícího věřitele, že použití úhradní zásady dle exekučního řádu je vůbec přípustno jen na návrh osob v §u 190 ex. ř. uvedených a za podmínek tam stanovených a konečně, že dle §u 39, odstavec druhý ex. ř. v úpravě článku VIII. bodu 8 cís. nař. ze dne 1. června 1914 čís. 118 ř. zák. netřeba před zastavením exekuce dle §u 39 čís. 8 ex. ř. ani vyslechnouti strany, z čeho plyne, že zákon předpokládá tu případy, již podle spisů jasné a nikoli takové, které by vyžadovaly po případě velmi obšírného vyšetřování. Dle toho jest správným právní názor prvého soudu, při čemž se podotýká, že právní názor rekursního soudu nelze podepříti ani poukazem na zájmy předcházejících věřitelů, neboť tyto jsou dostatečně chráněny předpisy exekučního řádu, shora zmíněnými o odporu pro nedostatek úhrady.

Citace:

Rozhodnutí č. 3544. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 304-307.