Čís. 3776.

I věcné ručení podle §u 62 zák. ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n., jest pouze podpůrným; nastává teprve tehdy, když poplatník povinnosti platební nedostál.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1924, R I 280/24.)
Manželé Alfons a Marie Č-ovi byli majiteli domů čp. 435 a čp. 233 ve V. Dům čp. 435, jejž prodali Františku N-ovi, přišel do dražby a k rozvrhu nejvyššího podání přihlásil erár dávku z majetku, vyměřenou manželům Alfonsu a Marii Č-ovým. Soud prvé stolice nařídil, by peníz, vypadající na dávku z majetku byl uložen na úrok s tím, že bude bernímu úřadu ve V. vyplacen, kdyby dlužníci Alfons a Marie Č-ovi dávky z majetku sami nezaplatili a že náhradní nároky dle §u 222 ex. ř. budou teprve tehdy určeny, kdyby došlo k vyplacení složeného peníze bernímu úřadu. Důvody: § 62 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. stanoví věcné ručení za dávku z majetku a přiznává dávce z majetku nejvýše do 30% zjištěné čisté hodnoty nemovitosti zákonné právo zástavní, jemuž přísluší přednost před všemi na nemovitosti váznoucími právy a pohledávkami ze soukromoprávních neb zákonných důvodů. Zákon však mluví pouze o ručení a nikoliv o solidárním závazku, pročež nelze o tom pochybovati, že z nemovitosti teprve tehda může placení dávky býti žádáno, kdyby dlužník zaplatiti nemohl. (Dávka z majetku, August Fráňa, str. 209, 3. řádka ze zdola.). Může tedy dávka z majetku, připadající na nemovitost čp. 435, teprve tehda býti k placení přikázána, až bude dokázáno, že a pokud osobní dlužník, manželé Alfons a Marie Č-ovi, majitelé domu čp. 233 ve V., dávku nemohou zaplatiti. Rekursní soud vyhověl stížnosti finanční prokuratury a přiznal bernímu úřadu ve V. dávku z majetku k hotovému zaplacení. Důvody: Stížnosti finanční prokuratury v zast. Českoslov. eráru směřující proti tomu, že dávka z majetku, přihlášená berním úřadem ve V., nebyla přikázána z nejvyššího podání ku zaplacení v pořadí výsadním, nýbrž pouze určena s tím, že vyplacená bude jen, kdyby dlužníci Alfons a Marie Č-ovi, majitelé realit ve V. čp. 233 dávky z majetku sami nezaplatili, nelze upříti oprávnění. S názorem prvého soudu, že z nemovitosti teprve tehdy může zaplacení dávky býti žádáno, kdyby dlužník zaplatiti nemohl, poněvadž § 62 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. mluví pouze o ručení věcném a nikoliv o solidárním ručení, souhlasiti nelze. Neboť ani v zákoně ani v prováděcím nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 424 sb. z. a n. se nepraví, že věcné ručení jest pouze podpůrným, a nelze proto, jak správně stěžovatelka uvádí, pochybovati o tom, že nemovitost zavázaná ručí především a solidárně. Finanční správa jest tudíž oprávněna žádati hotové zaplacení dávky z majetku a nebylo než k odůvodněné stížnosti dávku tuto k hotovému zaplacení z nejvyššího podání přikázati.
Nejvyšší soud k rekursu dlužníka obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Již ze znění §u 8 odst. (2) zákona ze dne 17. února 1920, čís. 134
a §§ů 60, 61 a 62 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. (nař. ze dne 25. června 1920, čís. 424 sb. z. a n.) lze vyčísti, že zákonodárce rozeznává původního, hlavního dlužníka od pouhého obyčejného ručitele (§ 1346 obč. zák.), ať osobního, ať věcného. V prováděcím nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 463 sb. z. a n., jest výslovně stanoveno, že toto ručení osobní i věcné jest pouhým ručením subsidiárním, t. j. nastává teprve tehdy, když poplatník povinnosti platební nedostál. To platí o osobním ručení podle ustanovení k §u 61, k odst. (1), a o věcném ručení podle ustanovení k §u 62, k odst. (1) al. (6) a (7), k odst. (5) а k odst. (1—5), zde zvláště podle al. (2) a (4). Soud exekuční tedy správně postupoval při rozvrhu nejvyššího podání za nemovitost, věcným ručením za dávku z majetku stíženou, podle obdoby předpisu §u 224 odstavec druhý ex. ř.

Citace:

č. 3776. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 649-650.