Čís. 3714.

Sudišti podle §u 88, odstavec druhý j. n. není na závadu, že obchod
byl uzavřen v cizozemsku, že jeden neb oba smluvníci jsou cizozemci,
aniž, že ve smlouvě bylo dříve ujednáno jiné sudiště (§ 104 j. n.).
Předpis §u 37 obč. zák. netýká se práva procesního.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1924, R I 277/24.) Žalobu o zaplacení kupní ceny za dodané zboží zadala žalující tuzemská firma na berlínskou firmu u obchodního soudu v Praze, ježto
žalovaná přijala bez námitky účty, opatřené doložkou »splatno a žalovatelno v Praze«. Žalovaná namítla místní nepříslušnost, ježto dle korespondence, na níž se zakládala uzávěrka, umluven byl jako splniště
a sudiště Berlín. Soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu
odmítl. Rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Důvody: Rekursu nelze upříti oprávnění. Jelikož spor byl zahájen u tuzemského soudu, jest otázku příslušnosti řešiti jedině dle tuzemského
zákona, tudíž dle jurisdikční normy ze dne 1. srpna 1895, čís. 111 ř. zák.
Zásada: »locus regit actum«, vyslovená v §u 37 obč. zák., jíž se první
soud dovolává, nemá zde místa, neboť platí jen pro hmotné právo, nikoliv pro právo procesní. Žalobce dovozuje místní příslušnost soudu
první stolice z nesporné skutečnosti, že strana žalovaná přijala fakturu,
zároveň se zbožím jí zaslanou a opatřenou doložkou, že fakturní cena
splatná jest v Praze a že tamtéž jest žaloby z tohoto obchodu podati,
pokládá tudíž soud první stolice za sudiště pro tento spor z důvodu odstavce druhého §u 88 j. n. a to právem. Jsou-li, jako v tomto případě,
předpoklady místní příslušnosti dle §u 88 j. n. splněny, nevadí, že obchod uzavřen byl v cizozemsku nebo že jeden ze smluvníků nebo oba
jsou cizozemci, ba nevadí ani, že dle smlouvy mezi stranami bylo ujednáno pro spory jiné sudiště. V tomto případě ostatně při uzavření kupní
smlouvy vůbec o sudišti jednáno nebylo а k ujednání nedošlo, nesporná
skutečnost, že korespondence, kterou strana žalovaná v této věci s firmou »H.« v Berlíně a se žalující samou vedla, opatřena byla doložkou,
že se umlouvá jako sudiště a plniště Berlín, jest dle tuzemských zákonů
bezvýznamnou a nemůže pro nedostatek výslovné úmluvy stran sudiště
vůbec, tím méně sudiště výhradné založiti. Jest tedy v tomto případě
příslušnost dovolaného soudu první stolice dle druhého odstavce §u 88
j. n. splněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Přisvědčiti jest názoru rekursního soudu, že předpisů jurisdikční
normy použíti jest na všechny spory, které zahájeny jsou před tuzemskými soudy (§ 1 j. n. a čl. 1. uv. zák. k j. n.), a to bez rozdílu státní
příslušnosti stran rozepře, a že předpis §u 37 obč. zák. obsahuje jen
normy hmotného práva, nikoli též procesního. Správnosti tohoto názoru svědčí i předpis §u 101 j. n., připouštějící pro žaloby na cizince
důvody příslušnosti tuzemské jurisdikční normě jinak neznámé. Správným jest i další názor rekursního soudu, že ani dřívějším ujednáním
sudiště není vyloučeno, by později dohodou stran nedošlo ku změně
této úmluvy а k založení jiného sudiště. A to se v tomto případě vskutku
stalo tím, že žalobkyně zaslala žalované straně fakturu opatřenou doložkou splatnosti a žalovatelnosti v Praze, a že žalovaná, neohradivši
se proti tomu, mlčky po rozumu §u 88 odstavec druhý j. n. toto sudiště
schválila. Za tohoto stavu věcí netřeba se vůbec obírati tím, zda v tomto
případě vskutku před založením fakturního sudiště dle §u 88 odstavec druhý j. n. došlo platně k prorogaci soudu »Berlin-Mitte«. Nerozhodno
jest též, zda rozsudek v této věci vynesený bude v cizině vykonatelným.

Citace:

č. 3714. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 536-538.