Čís. 3823.

§ 367 obč. zák. chrání pouze nabyvatele bezelstného, nikoliv také lehkověrného.
(Rozh. ze dne 6. května 1924, Rv I 280/24.)
Žalobě o vydání klavíru bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Dovolání napadá rozsudek jen dovolacím důvodem §u 503 čís. 4 c. ř. s., než odvolací soud posoudil věc po právní stránce v podstatě správně. Není sporu o tom, že piano, o které jde, dal žalobce Janu B-ovi jen do komise, že žalovaná firma nabyla piana od Jana В-a úplatně a že Jan B. byl oprávněn, obchodovati piany (§ 367 obč. zák.). Bylo proto na žalobci, domáhajícím se na žalované firmě vlastnickou žalobou vydání piana, by dokázal, že žalovaná piana nenabyla bezelstně, pokud se týče, by dokázal okolnosti, z nichž mohla žalovaná při náležité pozornosti a pečlivosti míti důvodné podezření, že Jan B. vlastníkem piana nebyl (§ 368 obč. zák.). To žalobce dokázal. Je zjištěno, že žalované, pokud se týče její zástupcům dne 3. a 4. dubna 1923, kdy Jan B. piano žalované nabídl a ona je přijala, bylo známo, že Jan B. jest neschopným ku placení, že on a jeho manželka jsou stiháni exekucemi a že proti Janu B-ovi dne 20. ledna 1923 zavedeno bylo vyrovnací řízení, které tehda ani ještě právoplatně skončeno nebylo. Ze zkušenosti je známo, že obchodníci, kteří nemohou platiti, nekupují za hotové, ani nepožívají úvěru, a jest obyčejným zjevem obchodního života, že se takovým obchodníkům zboží, najmě cennější, jakým jest piano, dává jen do komise, jak se i v tomto případě stalo. Za uvedeného stavu věci musila si žalovaná (její zástupci) uvědomiti, že Jan B. není asi vlastníkem piana, zejména, když se do jeho držby podle souhlasného udání stran dostalo teprve dne 24. ledna 1923, tedy po zahájeném vyrovnávacím řízení, a žalovaná (její zástupci) si toho také byli vědomi, jelikož v tom směru s Janem B-em jednali a Dr. F. sám jako svědek stvrdil, že původně Janu B-ovi nedůvěřoval, a že teprve na jeho opětné a důrazné ujišťování mu uvěřil. Ale takovýmto pouhým ujišťováním Jana В-a, chtějícího zameziti exekuční prodej svršků manželky, byť i byl Drem F-em upozorněn na to, že by se jinak dopustil trestného činu, nesměla se žalovaná strana spokojiti, naopak bylo zapotřebí větší opatrnosti (§ 1297 obč. zák.), zejména, když bez obtíží mohlo jí býti použito, neboť jak Rudolf L., tak Dr. F. mohli se Jana В-a zeptati, od koho piano koupil, mohli žádati, by jim předložil fakturu a po případě mohli se obrátiti přímo na domnělého prodatele, k čemu bylo vzhledem k tomu, že Jan B. nabídl piano již 3. dubna 1923, jistě dosti času, а k čemu by ostatně snad ani nebylo došlo, kdyby Jan B. fakturu o kupu předložiti nebyl s to. Že žalovaná ujišťování Jana В-a uvěřila, nerozhoduje, pak-li k tomu, jak zjištěno, neměla dostatečných důvodů, neboť ustanovení §u 367 obč. zák. chrání jen nabyvatele bezelstného, nikoliv však též lehkověrného. Nedůvodnému dovolání nebylo proto vyhověno a podotýká se k jeho vývodům, které ostatně jsou vyřízeny tím, co shora jest uvedeno, že neprávem vytýká nepečlivost žalobci, jenž chránil své vlastnictví náležitě tím, že piano dal Janu B-ovi jen do komise, a že tato výtka naopak stihá žalovanou, která majíc podezření, dala se uchlácholiti bezcenným ujišťováním předluženého a exekucemi stihaného obchodníka a se o to ani nepokusila, přesvědčiti se, zda mluví pravdu, ač to, jak shora dolíčeno, snadno mohla učiniti.

Citace:

č. 3823. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 718-719.