Čís. 3634.

Pokud neručí banka majiteli konta za škodu, vzniknuvší tím, že vyplatila poukázku osobě, napodobivší zdařile podpis majitele konta, uložený u banky.
(Rozh. ze dne 19. března 1924, Rv 1 1749/23.)
Žalobce měl u žalované banky, s níž byl v obchodním spojení, bankovní konto, jímž disponoval poukazy. Vzorek žalobcova podpisu měla banka. Banka vyplatila ze žalobcova konta po několikráte peníze žalobcovu kontoiristu na padělaný poukaz; kontoirista peněz žalobci neodvedl, nýbrž použil jich pro sebe a zmizel. Žalobu na banku o náhradu škody procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud jí vyhověl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Jde o žalobu o náhradu škody a bylo proto dle §u 1295 obč. zák. žalobcovou nejpřednější povinností, by dokázal, že mu dovolatelka svým jednáním, pokud se týče opomenutím, zavinila škodu. Zavinění dovolatelčino spatřoval žalobce v podstatě v tom, že dovolatelka, ač byl on sám jedině oprávněn, disponovati bankovním kontem a ačkoli jí předal, a u dovolatelky skutečně ležel, originál jeho podpisu, vyplatila pětkráte po částkách jeho kontoiristovi W-ovi úhrnem 2 100 Kč, kterých tento žalobci neodvedl, nýbrž je zpronevěřil a uprchl. Jest zkoumati, zdali se dovolatelka, vyplativši Bedřichu W-ovi na poukazy, podle odvolacího zjištění napsané týmž písmem, na témž žalobcově papíru firmovním, znějící na doručitele, opatřené žalobcovými podpisy, o nichž bylo zjištěno, že jsou klamavě podobny pravým podpisům, třeba by v nich druhé jméno nebylo úplně vypsáno, dopustila hrubého zavinění, jak tvrdil žalobce. Otázku tuto právem zodpověděl soud prvé stolice záporně a nelze přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že dovolatelka měla výplatu poukázaných částek odmítnouti z toho důvodu, že se podpis na poukazech neshodoval doslovně s podpisem kontovního vlastníka. V čl. 282 obch. zák. uvedená péče řádného obchodníka nemůže býti vykládána tak, že by ručil také za pravost podpisu na poukázce; v té příčině bylo dovolatelčinou povinností, by srovnala podpisy na poukázkách s originálem, jí k disposici daným, a nevzešly-li jí po tomto srovnání žádné pochybnosti, byla oprávněna, poukazu vyhověti. I žalobce musil si býti vědom, že jeho podpis může býti přezkoumán u jeho ověřené banky jenom tímto způsobem, tedy že možnost padělání podpisu není vyloučena ani při nejbedlivějším přezkumu, a bylo jeho věcí, aby si určil jiný, spolehlivější způsob výplaty poukázek, chtěl-li se uchrániti před nepoctivostí svého zaměstnance. Okolnost, že podpis na pozastavených poukázkách nebyl vypsán úplně, na kterou znalec položil zvláštní váhu, je bezvýznamná, poněvadž bylo zjištěno, že i žalobce na svých, zjištěně pravých poukazech používal takového podpisu, tedy tím dodatečně schválil, by poukazy s tímto zkráceným podpisem, který ani za tohoto stavu nepřestával býti jeho podpisem, byly bezvadně honorovány. Dovolací soud spatřuje těžiště otázky dovolatelčina zavinění v tom, že dovolatelka vyrozuměla, jak bylo dále zjištěno, o všech pozastavených výplatách žalobce a že podle samého žalobce byly tyto oznámky v papírech zpronevěřelého kontoiristy později skutečně nalezeny. Tím dala dovolatelka žalobci možnost, ale také mu tím uložila povinnost, aby přezkoumal správnost výplaty, a bylo žalobcovou věcí, aby ve svém závodu ve vlastním zájmu učinil opatření, by se mu řečené oznámky dostaly do vlastních rukou. Soud prvé stolice správně vyslovil, že, když se tak nestalo, je to událost, na žalobcův vrub a nebezpečenství jdoucí, a že z toho důvodu dovolatelku netíží nijaké zavinění, z něhož by byla práva žalobci.

Citace:

č. 3634. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 420-421.