Čís. 3817.

Nárok, jehož se domáhá bezprávně propuštěný člen (náhradník) závodní rady na zaměstnavateli, není nárokem z náhrady škody, nýbrž nárokem na mzdu. Lhostejno, že byl člen závodní rady teprve po propuštění uznán vinným trestným činem, jímž by propuštění bylo bývalo odůvodněno.
(Rozh. ze dne 6. května 1924, Rv I 1642/23.)
Žalobce, horník žalované důlní společnosti, byl členem závodní rady od 28. června 1920 do 26. října 1922, od kteréž doby je náhradníkem v radě té. Propuštěn byl z práce bez svolení rozhodčího soudu dne 11. září 1922 a bylo propuštění to rozsudkem rozhodčího soudu ze dne 17. října 1922 na jeho odvolání jako právně neplatné zrušeno, načež on podal dne 1. listopadu 1922 přítomnou žalobu na zaplacení mzdy za čas od 11. září do 31. října 1922 jako prý »ušlého zisku«. Pravoplatným rozsudkem trestního soudu ze dne 17. dubna 1923 byl žalobce odsouzen pro zločin krádeže spáchaný na žalované v květnu
1920. Žalobě o zaplacení 2546 Kč vyhověl procesní soud prvé stolice potud, že přiznal žalobci 1697 Kč. Odvolací soud k odvolání obou stran rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolání žalované uplatňuje důvod zmatečnosti, poněvadž o žalobcově námezdním nároku nemají rozhodovati řádné soudy, nýbrž hornické smírčí soudy podle zákona ze dne 25. února 1920, čís. 144 a 145 sb. z. a n. To však neprávem. Žalovaná žalobce propustila, propuštění to bylo však rozsudkem hornického smírčího soudu ze dne 17. října 1922 prohlášeno právně neplatným; v důsledku toho jest žalobcův nárok nárokem na
náhradu škody dle §u 1297 a násl. obč. zák., kterou utrpěl propuštěním, jež se stalo neoprávněně. Na tom nemění ničeho okolnost, že žalobce jako náhradu žádá běžnou mzdu, vždyť také při propuštění má ve smyslu živnostenského řádu (§ 84) ten, kdo neprávem byl propuštěn, nárok na mzdu za dobu výpovědní. Ku rozhodování o žalobách na náhradu škody jsou však povolány nikoliv smírčí soudy, nýbrž řádné soudy. Co se týče odvolání žalované ve věci samé, není správným výklad, který dává §u 11 zákona ze dne 25. února 1920, čís. 144 sb. z. a n. Žalobce byl závodním radou na dolu žalované, mohl tudíž podle §u 11 zákona jedině při odsouzení pro zločin bez souhlasu hornického smírčího soudu býti propuštěn. Hornický smírčí soud rozsudkem ze dne 17. října 1922 zrušil propuštění jako po právu neplatné, následkem čehož přísluší žalobci náhrada škody, která mu vznikla tímto neoprávněným propuštěním. Okolnost, že žalobce byl napotom rozsudkem trestního soudu ze dne 16. ledna 1923 pro zločin krádeže, spáchaný na žalované, pravoplatně odsouzen, nemění na právním stavu ničeho, poněvadž se jedná pouze o to, zda v době, kdy se stalo, bylo propuštění ospravedlněno, v této době se však právoplatné odsouzení ještě nestalo. Nárok žalobcův byl tudíž touto dobou po právu a jen o tom má soud rozhodovati a nikoliv o tom, jaká práva žalobkyni v důsledku napotomního žalobcova odsouzení příslušela proti rozsudkem přiznanému nároku. Žalovaná napadá dále rozsudek, tvrdíc, že pravoplatného odsouzení žalobce, byla-li krádež spáchána na zaměstnavateli, není třeba. Doslov zákona mluví proti tomuto náhledu a lze mluviti o tom, že žalobce krádež skutečně spáchal, teprve, když trestní soud ho odsoudil; před tímto časem jsou tu pouze důvody podezření. Právem tudíž také hornický smírčí soud dopisem ze dne 2. ledna 1923 vyslovil, že teprve po ukončení trestního řízení může přikročiti k dalšímu projednávání této záležitosti. Napadá-li odvolání dále náhled procesního soudce, že není rozdílu mezi náhradníkem a členem závodní rady, jest tato výtka nepodstatnou; náhradníci nastupují podle §u 26 nařízení ze dne 26. září 1920, čís. 554 sb. z. a n. na místo členů, kteří za volebního období se svých funkcí vzdali. To může se státi každým okamžikem a musí tudíž náhradník býti prohlášen za neodvislého; právem proto náhradníkům § 8 nařízení ze dne 13. července 1920, čís. 434 sb. z. a n. poskytuje touž ochranu jako členům a není tudíž toto ustanovení nikterak porušením §u 55 ústavní listiny. Co však se týče odvolání žalované proti tomu, že nebyly započítány výdělky, kterých žalobce během udané doby docílil, tu nelze sice souhlasiti s náhledem soudu procesního, že započítání není přípustno z toho důvodu, poněvadž se nejedná o náhradní nároky žalobce, vždyť skutečně, jak z počátku rozhodnutí se dovozuje, jde o nárok na náhradu škody, avšak v tomto případě přichází k platnosti ustanovení §u 1162 b) obč. zák. a proto byly průvody navrhované bezpodstatné a není tu tudíž vadnosti řízení.
Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu
rozhodl.
Důvody:
Dle §u 11 zákona čís. 144/20 může člen závodní rady, jemuž v tom již dle přirozenosti věci a také dle výslovného ustanovení §u 9 prov. vl. nař. čís. 434/20 na roveň postaven jest i náhradník, za svého úřadování propuštěn býti ze služby (práce) jen za souhlasu rozhodčího soudu, vyjmouc, že by šlo o některý z případů v §u tom vytčených, v nichž se tak státi může i bez svolení rozhodčího soudu, a z nichž mohlo by se tu jednati jen o právoplatné odsouzení pro zločin. V tomto případě byl žalobce od 28. června 1920 do 26. října 1922 členem, od té doby pak náhradníkem závodní rady. Propuštěn byl z práce bez svolení rozhodčího soudu dne 11. září 1922 a bylo propuštění to rozsudkem rozhodčího soudu ze dne 17. října 1922 na jeho odvolání jako právně
neplatné zrušeno, načež podal dne 1. listopadu 1922 žalobu, o niž tu jde, na zaplacení mzdy 2546 Kč za čas od 11. září do 31. října 1922 jako prý »ušlého zisku«. Teprv potom byl právoplatným rozsudkem trestního soudu ze dne 17. dubna 1923 odsouzen pro zločin krádeže spáchaný na své zaměstnavatelce v květnu 1920, ovšem pouze podmínečně. Dle toho byl žalobce pořád v pracovním poměru u žalované, zejména tedy i v době od 11. září do 31. října 1922, za kterou žádá mzdu, a teprv pravoplatný trestní rozsudek ze dne 17. dubna 1923 mohl stvořiti možnost jeho propuštění bez ohledu na souhlas rozhodčího soudu. Docela neprávem odvolací soud pokládá žalobní nárok za nárok
na náhradu škody pro předčasné propuštění, neboť tomu by bylo tak jen, kdyby toto propuštění platilo, jako ovšem platí vždycky jindy — tak dle živn. řádu, zákona o obch. pom., zák. o statk. úř. atd. — třeba že jest bezprávné. Avšak zde právě bezprávné — a tím jest každé, jež se nestalo za podmínek cit. §u 11 — neplatí. Důvod, proč neplatí, jest založen hluboko v intenci a účelu zákona: aby podnikatel nemohl se zbavit člena závodní rady, kdyby se mu stal činností svou v radě této nepohodlným, neboť závodní rada má hájiti zájmy horníků proti podnikateli, a tu jest na bíledni, že při svědomitém plnění této své funkce ocitne se často v rozporu se zájmy podnikatele, jenž bude se přirozeně snažiti, by jej dostal ze závodní rady, avšak, ježto toho jinak docíliti nelze, než dostane-li ho vůbec z práce ve svém podniku (§ 10 lit. a) cit. zák. čís. 144/20), bude hleděti z každé sebe nicotnější záminky ihned ho propustiti; právě proto mu v tom zákon položil tak pevnou závoru. Má-li býti horník členem závodní rady, musí v závodě býti zaměstnán (§ 6 (2) cit. zák.) a proto, když byl jednou do rady zvolen, nesmí záviseti od libovůle podnikatele, zda zůstane zaměstnancem čili nic. Opačné stanovisko, že propuštění platí a jen škoda se hradí, je tedy neudržitelné. Důsledků jeho odvolací soud nedomyslil, neboť jinak byl by dospěl k poznání, že se jím podkopávají základy celého ústavu. Nemístné jest ovšem, co namítá dále dovolací odpověď. Že nemůže žalobce sám zasedati ve své věci ani ve mzdovém výboru ani v rozhodčím soudě, jest samozřejmě, že však zasedati tam budou jeho soudruzi v povolání, to právě odpovídá účelu ústavu. Poněvadž jde o mzdu, má místo § 1155 n. zn. obč. zák., že si musí zaměstnanec v případě, že žádá mzdu za služby, jež konati ochoten byl, avšak z příčin na straně zaměstnavatelově sběhlých vykonati nemohl, dáti započísti vše, co v době té jinak vydělal, a jest tedy třeba zjistiti, zda žalobce v kritické době měl výdělky, jež žalovaný tvrdí, a třeba tedy provésti důkazy o tom nabídnuté.

Citace:

č. 3816. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 703-704.