Čís. 3717.
V tom, že zasílatel, ač mu bylo odesílatelem přikázáno vydati zboží
nikoliv přímo kupitelům, nýbrž osobě třetí, jež měla kupitelům vydati
zboží jen po zaplacení kupní ceny, přes to vydal zboží přímo kupitelům,
jest spatřovati poškození odesílatele, z něhož jest zasílatel práv.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1924, Rv I 1543/23.)
Žalovaná zasílatelská firma obstarala pro žalující firmu dopravu
zboží do Bukurešti na adresu banky M. a převzala výslovný příkaz žalobkyně, že zboží má vydati jedině bance M. Žalovaná vydala však zboží
přímo kupitelům A-ovi a B-ovi a nikoliv bance M., u které měli kupitelé
předem zboží zaplatiti. Žalobu o náhradu škody procesní soud
prvé stolice pro tentokráte zamítl a odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc
prvému soudu, by řízení doplnil a pak znovu rozhodl.
Důvody:
Žalobkyně domáhá se náhrady škody, kterou utrpěla jednak tím,
a) že žalovaná zboží, k dopravě jí svěřené, proti výslovné úmluvě vydala přímo kupitelům Pavlu A-ovi a B-ovi a nikoli firmě bance M., u které kupitelé měli zboží před odevzdáním zaplatiti, b) jednak tím, že
žalovaná bez vědomí a svolení žalobkyně ono zboží, jež žalobkyni bylo
dáno kupiteli k disposici, těmto přenechala k rozprodeji. Právním důvodem žaloby jsou tedy dvě protiprávní činnosti žalované, z nichž každou podrobiti jest zvláštní úvaze. Ad а). V prvém směru zjistily oba
nižší soudy, že mezi stranami došlo k ujednání smlouvy speditérské a
zvláštní smlouvy záruční, žalobkyní tvrzené, a že žalovaná přes to zboží
nevydala bance M., nýbrž přímo kupitelům A-ovi a B-ovi. Tímto jednáním zanedbala žalovaná nejen povinnou péči, jí jako speditéru příslušející (čl. 379 a násl. obch. zák.), jednajíc proti výslovnému příkazu, jí
danému a od ní přijatému, takže ručí z porušení toho již podle čl. 380
obch. zák. za veškerou škodu, žalobkyni vzešlou, ale zodpovědnost tato
stihá ji také v základě zvláštní úmluvy, dle níž se zaručila za každou
škodu, kterou by žalobkyně utrpěla tím, že by zboží vydáno bylo jinému
než bance. Každý závazek k náhradě škody předpokládá: 1. zavinění
porušením smlouvy neb bezprávním činem, 2. určitou škodu, 3. příčinnou spojitost mezi zaviněním škůdcovým a touto škodou. Zavinění žalované strany porušením smlouvy bylo, jak již svrchu uvedeno, oběma
nižšími soudy zjištěno. Co do otázky, zda z tohoto zavinění vzešla
škoda a v čem záleží, rozcházejí se oba nižší soudy podstatně. Kdežto
soud prvé stolice dovozuje, že žalovaná překročivši příkaz žalobkyně,
zavinila, že nebyl jí předem vyplacen zbytek kupní ceny dle její úmluvy
s kupiteli, čímž žalobkyni byla způsobena škoda, záležející v tom, že
žalobkyně musí svá práva z kupní smlouvy proti kupitelům, kteří namítají vadnost dodaného zboží a odpírají zaplatiti kupní cenu, vymáhati teprve pořadem práva — má odvolací soud za to, že škoda vůbec
dosud není prokázána ani její výše. Dle toho usuzuje procesní soud, že
žalobkyně musí předem dokázati výši škody, odvolací soud pak, že jest
žalobkyni prokázati, že vůbec a v jaké výši škodu utrpěla. Žádnému
z obou těchto závěrů nelze přisvědčiti. Škodou jest jakákoli újma na majetku (ať již zmenšením jmění nebo také ztrátou zisku), právech neb
osobě. V tomto případě jde o škodu na majetku. A tu dlužno míti na
zřeteli, že účelem příkazu žalované firmě, by zboží nevydávala přímo
kupitelům, nýbrž bance M., bylo, by žalobkyně zůstala v držbě zboží
potud, pokud nebylo zaplaceno. Porušením smlouvy zavinila žalovaná,
že tohoto účelu nebylo dosaženo, a že bylo zboží odňato moci žalobkyně, aniž by tato byla obdržela jeho protihodnotu. Dle §u 1323 obč.
zák. jest nahraditi škodu tím způsobem, že má býti vše uvedeno v předešlý stav. V poměru mezi žalobkyní a žalovanou nic jiného nemůže
přijíti v úvahu. Pro koho zboží bylo určeno, a jaké právní povahy byl
poměr mezi ním a žalobkyní, jest pro dosah závazku žalované strany
ze smlouvy žalobkyní s ní ujednané naprosto nerozhodno. Žalovaná
důsledkem svého zavinění musí tedy buď opatřiti žalobkyni opět držbu
zboží, a stalo-li se to nemožným, zaplatiti jí fakturovanou cenu, proti
jejíž výplatě mělo býti zboží kupitelem vydáno (čl. 283 obch. zák.).
Žalovaná banka namítla ovšem, že zboží neodpovídalo smlouvě a že
bylo vadné. Tato námitka, předpokládajíc, že byla věcně odůvodněna,
mohla by však míti na závazek žalované jen potud vliv, pokud by byli
mohli vady tyto s účinkem uplatňovati i A a B. A tu opět mohlo by býti rozhodno, zda, jak tvrdí žalobkyně, zboží bylo kupiteli převzato již
v Brně bez námitek, či zda, jak uvádí žalovaná, ku převzetí zboží
v Brně nedošlo, a vady seznány byly teprve v Bukurešti. V tom směru
oba nižší soudy vzhledem k svému právnímu názoru přesných zjištění
neučinily. Na vyřešení této otázky závisí, zda k vadám, žalovanou vytýkaným vůbec možno přihlížeti, čili nic. V prvém případě bylo by věcí
žalované, aby nejen vady zboží přesně označila a prokázala, nýbrž i že
a oč vadami těmi zboží bylo znehodnoceno. O takto zjištěnou částku,
jakož i o splátky na fakturovanou cenu již učiněné, zmenšil by se nárok žalobkyně. Ad b). Žalobkyně ve sporu uvedla, že žalovaná zboží
A-ovi a B-ovi, když je byli tito dali žalobkyni pro tvrzené vady k disposici, přenechala k rozprodeji. Ani těchto okolností nižší soudy neobjasnily, zůstalo zejména nevysvětleno, čím žalovaná odůvodňuje své
oprávnění k tomuto zákroku. A přece právě tento počin žalované byl by
nejenom novým dokladem porušení smluvního závazku žalované, nýbrž vysvětlení jeho mohlo by vésti k úsudku, že žalovaná s vrácením
zboží žalobkyni vůbec nepočítala, pokud se týče je zmařila, čímž by
závazek její mohl nabýti určitějších forem. Poněvadž tyto okolnosti, jež
pro spor mohou býti rozhodnými, nižšími soudy jednak vůbec probrány
nebyly, jednak rozbor jich zůstal neúplným, jest řízení kusé a bylo proto
dle §u 496 čís. 2 a 3 a §u 513 c. ř. s. rozsudky obou nižších stolic zrušiti
a věc vrátiti soudu prvé stolice, aby, doplně řízení v uvedených směrech, znovu rozhodl. Podotknouti jest ještě, že otázka konečné úpravy
právního poměru mezi žalobkyní a kupiteli A-em a B-em, jenž vzešel
z kupní smlouvy mezi nimi ujednané, musí býti zůstavena oběma těmto
smluvníkům. Na poměr mezi žalobkyní a žalovanou může míti úprava
ona jen potud vliv, že by bylo svého času povinností žalobkyně, aby
případnou úplatu, které se jí, ať již dobrovolně nebo sporem dostane,
vydala žalované, poněvadž by jinak bezdůvodně byla obohacena (§ 1435
obč. zák.), po případě, aby nároky své oproti kupitelům, k čemuž
ostatně již v žalobě projevila ochotu, žalované postoupila.