Čís. 3852.Vyrovnací řád.Vyrovnacímu věřiteli, jemuž přísluší zadržovací právo, není zabráněno, by se nedomáhal plné vyrovnací kvóty, třebas zadržovacíhopráva dosud nerealisoval. Zaplatil-li vyrovnací dlužník již za řízení vyrovnacího, ale před uzavřením vyrovnání část pohledávky, jest vyrovnací kvótu vypočítati pouze ze zbytku pohledávky, třebas věřiteli příslušelo pro celou pohledávku právo zadržovací.(Rozh. ze dne 13. května 1924, Rv I 373/24.)O jmění firmy prvžalovaného bylo dne 13. dubna 1921 zavedeno řízení vyrovnací, v němž se prvžalovaný dne 20. května 1922 vyrovnal na28%. Žalobkyně přihlásila k vyrovnání 328.390 Kč. Dne 15. října 1921uplatil prvžalovaný žalobkyní na částečné zaplacení dluhu 62.484 Kč18 h proti tomu, že mu žalobkyně vydala 5 beden příze z 18 beden,k nimž uplatňovala právo zadržovací. Žalobou domáhala se žalobkyněna prvžalovaném i na druhém a třetím žalovaném, kteří přistoupili k vyrovnání jako rukojmí a plátci, zapravení splatných vyrovnacích kvot,vzavši za základ výpočtu celou pohledávku 328.390 Kč. Procesnísoud prvé stolice přiznal žalobkyni splatné vyrovnací kvótypouze z pohledávky 265.905 Kč 82 h a uvedl mimo jiné v důvodech:Jest nesporno, že žalovaný splatil žalující v říjnu 1921 na svůj dluh62.484 Kč 18 h, by mu žalující strana vydala 5 beden zadržené příze,již nutně potřeboval. Strana žalující neodůvodněně v žalobě na tutosplátku nebéře zřetele a od salda 328.390 Kč jí neodpočítává, ačkolivji odpočítávati má. S ohledem na tuto splátku snižuje se saldo z 328.390Kč na 265.905 Kč 82 h a z této částky 265.905 Kč 82 h a nikoliv z částky 328.390 Kč jest počítati vyrovnávací kvótu. Odvolací soudnevyhověl odvolání žalovaných, k odvolání žalobkyně pak vypočetl požadované vyrovnací splátky z celé pohledávky 328.390 Kč. Důvody:Žalovaní se domnívají, že žaloba jest předčasná proto, že není ještě jisto, jak dalece pohledávka žalobkyně jest kryta zadržením zboží, to žeby teprve soudem muselo býti zjištěno. Tento názor nemá však oporyv zákoně. Podle §u 11 vyr. ř. nejsou zahájením vyrovnacího řízení dotčena práva na oddělení. Věřitel, oprávněný k oddělení, nemůže tudíž ani ohledně způsobu, ani ohledně času, ve kterém chce uplatňovati svézadržovací právo, omezován býti řízením vyrovnacím. Ani zhoršení postavení rukojmí (§ 1353 obč. zák.) nenastane tím, že žalobkyně od nichžádá zaplacení bez ohledu na zadržovací právo, pokud jen od rukojmínení více požadováno, než žalobkyni bylo přiřknuto v řízení vyrovnacím. Neboť jako vyrovnací rukojmí jsou oni povinni tak, jako vyrovnací dlužník, platiti dle poměru uskutečněného vyrovnání v řízení vyrovnacím. Je-li tedy žalobkyně na základě vyrovnání oprávněna žádatiod prvžalovancho kvótu z celé k vyrovnání ohlášené pohledávky328.390 Kč nehledě k výtěžku nebo ceně zboží zadrženého, má totéžoprávnění také oproti vyrovnacím rukojmím. Solidární závazek žalovaných jest odůvodněn v čl. 280 a 281 obch. zák. Konečně otázku, zdažalobkyně jest povinna, by prvožalovaným v říjnu 1921 zaplacených62.484 Kč 18 h proti vydání 5 beden zadrželé příze dala si předem sraziti z celé své pohledávky 328.390 Kč a zda vyrovnací kvóty mají býtipočítány jen ze zbytku 265.905 Kč 82 h, prvý soud kladně zodpověděl.Odvolací soud nemohl se však k tomuto náhledu připojiti z této úvahy:§ 11 vyr. ř. stanoví, že práva na oddělení zahájením řízení vyrovnacíhonejsou dotčena. Zadržovací právo zůstává tudíž v platnosti, zadrželézboží nemůže nikdy tvořiti část vyrovnací podstaty, slouží výhradně jenk uspokojení věřitelů oprávněných k oddělení. Podle §u 46 vyr. ř. nemění se vyrovnáním nároky věřitelů, oprávněných k oddělení. Z tohonásleduje, že pohledávka věřitele, oprávněného k oddělení, nesmí dojíti tak, jako pohledávka ostatních věřitelů, jen k uspokojení stejnémua kvotientnímu, nýbrž že věřitel, oprávněný k oddělení, může úplnéuspokojení své pohledávky žádati, pokud výtěžek ze zadrženého zbožístačí, a sice tak, že, když výtěžek k úplnému krytí pohledávky postačuje, jest úplně uspokojen, když však není možným plné uspokojení,může použiti výtěžku ze zadrženého zboží ku krytí kvotou nekrytéhoschodku. To odpovídá čl. 315 obch. zák. a zcela všeobecnému pojetí§u 46 vyr. ř., dle něhož nároky věřitelů, oprávněných k oddělení, nemají vyrovnáním doznati změny, tedy ani zmenšení, pokud toho pro nedostatečnost po ruce jsoucích prostředků k uspokojení nebude právětřeba. Opačný náhled by vedl, byť jen i nepřímo, přece k tomu, že výtěžek ze zadrženého zboží by prospěl nejen věřiteli oprávněnému k oddělení, nýbrž i ostatním vyrovnacím věřitelům, poněvadž pro ostatnívyrovnací věřitele zvětšila by se kvóta o výtěžek ze zadrženého zboží ao zmenšení pohledávky věřitele oprávněného k oddělení, tím způsobená. Věřitel oprávněný k oddělení měl by oproti ostatním věřitelůmhorší postavení, protože, vzhledem ku pohledávce přihlášené k vyrovnání, by obdržel menší kvótu než onu, kterou ostatní věřitelé vyrovnací dostávají, ježto těmto se připočítává kvóta dle stavu jejich přihlášky. Názor odvolacího soudu opírá se také o další úvahu, že retenčnívěřitel nesmí míti nepříznivější postavení, než onen věřitel, jehož pohledávka byla zajištěna zástavním právem, získaným před zahájením vyrovnacího řízení, nebo rukojemstvím téže povahy. Zástavního práva irukojemství bylo by možno použíti ku krytí schodku v řízení vyrovnacím.Toto právo musí tedy zajisté příslušeti i věřiteli retenčnímu (čl. 314 obch. zák.), totiž právo, z výtěžku ze zadrženého zboží krýti schodekv řízení vyrovnacím. Námitka, že žalobkyně musí si dáti sraziti 62.484Kč 18 h ze své pohledávky před vypočtením kvóty z toho důvodu, žetato částka byla zaplacena za vyrovnacího řízení, tedy před potvrzenímvyrovnání, jest nepřípadná, poněvadž odporuje §u 7 vyr. ř., podle něhož právní účinky zahájeného vyrovnacího řízení nastávají již počátkemdne, kterého edikt na soudní tabuli byl vyvěšen. Že se žalobkyně súčastnila pohledávkou 328.390 Kč v řízení vyrovnacím, jest nesporno,rovněž i to, že výtěžek 62.484 Kč 18 h za zadržené zboží nestačí k úplnému uspokojení žalobkyně. Žalobkyně jest proto oprávněna vypočítatikvótu z celých 328.390 Kč.Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaných potud, že obnovil rozsudek prvého soudu.Důvody:Žalovaní vznesli do rozsudku soudu stolice druhé dovolání jednakpotud, pokud odstavec II. rozsudku prvého soudu byl v druhé stolicipotvrzen, jednak potud, pokud odvolací soud změnil odstavec III. rozsudku procesního soudu prvé stolice a uznal žalované povinnými, byžalující firmě zaplatili také částku 11.247 Kč 16 h, v tomto odstavci III.uvedenou, s příslušnými úroky. Žalovaní uplatňují toliko důvod čís. 4§u 503 c. ř. s. V prvém směru nelze dovolání uznati oprávněným. Žalovaní trvají v tomto směru v dovolacím spise na námitce, vznesené jižpřed procesním soudem prvé stolice, že žalující firma jest kryta nejméně do výše 140.000 Kč z důvodu zadržovacího práva, jí uplatňovaného; žalovaní mají za to, že žalující firma nemůže domáhati se zaplacení vyrovnací kvóty, dokud neprovede realisace svého zadržovacíhopráva a dokud tím nebude zjištěno, zda a která částka její pohledávkyzůstává neuhrazena realisací práva zadržovacího. Nižší soudy právemprohlásily, že tato námitka žalovaných jest nedůvodna, poněvadž právana oddělení — a takovým právem jest zadržovací právo žalující firmy— nejsou podle §u 11 vyr. ř. dotčena zahájením vyrovnacího řízení aponěvadž tedy žalující firmě, která jest nejen věřitelkou, k odděleníoprávněnou, ale také věřitelkou vyrovnací, mající nárok na vyrovnacíkvótu, nelze tento její nárok, pokud stal se již splatným, upírati z důvodu toho, že jest zároveň také věřitelkou, k oddělení oprávněnou. Žalovaní jsou povinni žalující firmě zaplatiti vyrovnací kvótu podle obsahusoudně potvrzeného vyrovnání, aniž lze při tom bráti jakýkoli zřetel najejí zadržovací právo. V tomto sporu je tudíž nerozhodno, že žalujícífirma nerealisovala dosud svého práva zadržovacího a že není známo,zdali a jakou částkou zůstane její pohledávka po realisací práva tohotoneuhrazena. V této příčině nebylo tedy dovolání vyhověno. Naproti to-mu jest dovolání oprávněno, pokud soud odvolací změnil odstavec III.rozsudku prvého soudu a uznal žalované povinnými, by zaplatili žalující firmě také částku 11.247 KČ 16 h, tam uvedenou, s příslušnýmiúroky. To vysvítá z této úvahy: V prvé stolici přednesly obě stranysouhlasně, že 5 beden příze prvního žalovaného, k nimž měla žalující firma zadržovací právo, vydala tato firma asi v říjnu 1921 prvnímu žalovanému jako majiteli firmy, když byl na částečné zaplacení svéhodluhu u žalující firmy uplatil 62.500 Kč, správné 62.484 Kč 18 h. Rozsudek prvního soudu obsahuje zjištění těchto skutkových okolností, ježpodle §u 266 c. ř. s. dlužno pokládati za pravdivé. Zaplacení uvedenéčástky 62.484 Kč 18 h prvním žalovaným žalující firmě stalo se podleskutkových zjištění prvého soudu, převzatých podle prvého odstavce§u 498 c. ř. s. soudem odvolacím, v říjnu 1921, tedy ovšem po zahájení vyrovnávacího řízení, ale dříve, než bylo v tomto řízení uzavřenovyrovnání mezi prvním žalovaným a jeho věřiteli. Není dokázáno, anitvrzeno, že toto zaplacení jest neúčinné podle třetího odstavce §u 8 vyr.ř. z důvodu toho, že by byl snad vyrovnávací správce s ním nesouhlasilnebo odpor proti němu vznesl; naopak obě strany vycházejí v tomtosporu z předpokladu, že zaplacení stalo se právoplatně. Tímto zaplacením pominula tudíž podle §u 1412 obč. zák. v říjnu 1921 částka62.484 Kč 18 h pohledávky žalující firmy, která činila v době zahájenívyrovnávacího řízení 328.390 Kč, takže zbývalo z ní dne 20. května1922, kdy vyrovnání bylo uzavřeno, 265.905 Kč 82 h. Okolnost, že žalující firmě příslušelo k oněm 5 bednám příze, které po uvedeném zaplacení vydala prvnímu žalovanému, zadržovací právo, jež podle druhého odstavce §u 10 vyr. ř. dlužno ve vyrovnávacím řízení posuzovatijako právo zástavní, nemění na tom ničeho, neboť i tenkrát, když dlužník zaplatí úplně nebo částečně pohledávku, zajištěnou zástavním právem, pomíjí tato pohledávka podle §§ 1412 a 469 obč. zák. do výše zaplacení a to spolu s právem zástavním, pokud jest zástavou věc movitá, jak tomu bylo zde. Že by byla žalující firma onu zaplacenou částku62.484 Kč 18 h přijala na srážku budoucí vyrovnací kvóty, není tvrzenoa nemohlo by vzhledem na hořejší skutkové zjištění o zaplacení na srážku dluhu prvního žalovaného ani s úspěchem tvrzeno býti, neboť v doběplacení nebyl první žalovaný dosud dlužen vyrovnací kvótu, která bylaumluvena teprve 20. května 1922, nýbrž byl dlužen celou pohledávku328.390 Kč. Poněvadž však podle toho, co právě bylo uvedeno, tatopohledávka žalující firmy snížila se před uzavřením soudního vyrovnánínásledkem částečného zaplacení na 265.905 Kč 82 h, nemohlo se totovyrovnání vztahovati na celou původní pohledávku 328.390 Kč, nýbržtoliko na tento zbytek 265.905 Kč 82 h, pročež žalující firma může žádati vyrovnací kvótu jen z tohoto zbytku a ne z původní pohledávky328.390 Kč. Tomu nevadí ani ustanovení prvního odstavce §u 11 vyr.ř., podle něhož oddělovací právo žalující firmy zůstalo vyrovnávacím řízením nedotčeno, ani ustanovení prvního odstavce §u 46 vyr. ř., podleněhož nárok žalující firmy jako věřitelky, k oddělení oprávněné, nebyldotčen vyrovnáním. Právo žalující firmy na oddělení, jakož i její nárokz práva zadržovacího, totiž nárok na uspokojení ze zadržovaných věcípřed ostatními věřiteli, zůstaly nedotčeny — až ovšem na to, že žalující firma dobrovolně vrátila prvnímu žalovanému 5 beden příze, k nimžměla zadržovací právo; pouze pohledávka žalující firmy doznalazměny, totiž snížení na 265.905 KČ 82 h, ale nikoli vyrovnávacím řízením, ani vyrovnáním, nýbrž částečným zaplacením, které se stalo prá- voplatně před vyrovnáním. Ustanovení §u 7 vyr. ř., že právní účinkyzahájeného vyrovnávacího řízení vznikají už počátkem toho dne, kdyvyhláška vyvěšena byla na soudní desce, je zde rovněž nedůležito, neboť podle §u 8 vyr. ř. jest částečné i úplné zaplacení dluhu vyrovnávajícím se dlužníkem přípustno za podmínek tam uvedených. Procesnísoud první stolice tudíž právem vypočítal vyrovnací kvótu žalující firmyz částky 265.905 Kč 82 h a ne z částky 328.390 Kč a právem zamítlv odstavci III. svého rozsudku žalobní žádost co do částky 11.247 Kč16 h s příslušnými úroky, kteréžto rozhodnutí soud odvolací následkemprávního omylu a tedy neprávem změnil v ten způsob, že žalující firměpřiřkl proti žalovaným i tuto částku. Proto bylo v tomto směru vyhověti důvodnému dovolání žalovaných a obnoviti rozsudek procesníhosoudu první stolice.