Čís. 3473.Nenaléhal-li kupitel, najmě za kolísající měny, po delší dobu na dodání zboží, není již oprávněn, domáhati se plnění.(Rozh. ze dne 5. února 1924, Rv II 677/23.) Žalobce objednal dne 3. dubna 1922 od žalované zboží k promptnímu dodaní. Kupní cena byla smluvena v Kč nebo polských markách dle pevného kursu 1 Kč = 70 Mp. Žalovaná dodala dne 4. května 1922 zboží až na dveřní závěsy, jichž dodání domáhal se žalobce dne 30. července 1922. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Procesní soud vzal ohledně objednávky ze dne 3. dubna 1922 za prokázáno, že žalobce vzdal se mlčky dodatečné dodávky 3 000 kusů normálních dveřních závěsů. Prvnímu soudu nelze přisvědčiti v tom, že vzdání se žalobcovo nutno spatřovati již v tom, že proti předpisům čl. 355 obch. zák. neuplatňoval ihned svých práv proti prodlévající žalované, poněvadž oznámení, nařízené čl. 356 obch. zák., jest na straně kupitelově nutno jen tehdy, když místo plnění chce žádati náhradu škody neb od smlouvy ustoupiti; trvá-li však na splnění smlouvy, čemuž je tak v tomto případě, může se vůči prodlévajícímu prodateli z počátku odmlčeti; pouze nesmí mlčeti příliš dlouho, poněvadž z takového dlouhého trpného chování lze usuzovati na jeho vůli, že upouští od nároku na plnění. Než takové dlouho trvající mlčení žalobcovo lze seznati skutečně z jeho korespondence. Přes to, že žalobci podle jeho dopisu ze dne 8. května 1922 bylo známo, že z celkové objednávky ze dne 3. dubna 1922 chybí ony dveřní závěsy a ačkoliv mu podle jeho žalobních tvrzení právě záleželo na těchto dveřních závěsech, přece jich v žádném ze svých následujících dopisů ze dne 15. května, 5. června, 9. července a 18. července 1922 nereklamoval; proto nutno v tomto trvalém trpném chování žalobcově spatřovati jeho úmysl, netrvati již na dodatečné dodávce, to tím více, že též žalovaná ve svých dopisech ze dne 9. května, 13. května, 20. května, 30. května, 22. června, 27. června, 5. července, 15. července a 28. července rovněž se nezmínila o 3 000 dveřních závěsech.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:Náhled odvolacího soudu opírá se právem o judikaturu tohoto Nejvyššího soudu, shodnou s rozhodnutím ze dne 28. ledna 1919, č. j. Rv II 5/19, otištěným pod čís. 26 sbírky Dr. Vážný. Na zásadě, vyslovené tímto rozhodnutím trvá Nejvyšší soud i v tomto sporu. Při úvaze o tom, zda žalovaná strana mohla předpokládati odstoupení žalobcovo od koupě dveřních závěsů, bylo přihlédnuto ke všem zjištěným okolnostem. Žalobce koupil od žalované zboží a vymínil si placení kupní ceny buď v Kč anebo Mp podle pevného kursu. Ježto tehdy kursy měn, mezi něž náležela i měna polská, vydány byly náhlým a značným poklesům, je nutně usouditi, že kupní smlouva, za těchto podmínek sjednaná, vyžadovala rychlého splnění, by prodatel nepřišel ke škodě placením kupní ceny podle kursu, neodpovídajícího skutečné výší. Zboží mělo býti do- dáno »promptně«, žalobce však hned po koupi žádal, by zásilka zboží byla odložena do počátku května, počátkem tohoto měsíce žádal opětně, by zboží nebylo vůbec zasláno, hrozil, že je vrátí, a vrátil dokonce Isafakturu, když však žalovaná nepřistoupila na zrušení kupu ohledně zaslaného již zboží, domáhal se aspoň slevy z kupní ceny. V téže době psal žalobce žalované straně řadu dopisů, v žádném z nich nezmiňoval se však o dveřních závěsech, též v dopise ze dne 6. července 1922 požadoval jen zaslání zbytkového zboží bez bližšího označení, v následovných dopisech není však o závěsech ani zmínky. Podle spisů klesal kurs Mp rychle, koupě ze dne 3. dubna 1922 stala se podle kursu 1 : 70, objednávka ze dne 8. června 1922 již podle kursu 1 : 74, dopisem ze dne 15. července téhož roku požaduje žalovaná placení kupní ceny za jiné zboží podle kursu 1 : 90. Žalobce dožaduje se v dovolání jistého minima vzájemné důvěry a loyality v pojímání vzájemných projevů, avšak totéž minimum vylučovalo na jeho straně, by teprve dopisem ze dne 30. července 1922 domáhal se výslovně dodávky dveřních závěsů prodaných 3. dubna 1922 podle smluveného kursu 1 : 70. Nezáleží na tom, že od koupě do této doby uplynuly teprve 4 měsíce, neboť vzhledem k uvedeným skutečnostem postačila i tato krátká doba, by druhá strana mohla právem vykládati si mlčení žalobcovo jako odstup od smlouvy, to tím spíše, když podle skutkových zjištění žalobce ani při rozmluvě dne 8. Června 1922 nezmínil se o této dodávce. Dodatné požadování zboží příčí se proto zásadě věrnosti a bezelstnosti a nelze žalovanou stranu odsouditi k tomuto plnění.