Čís. 3536.

Diferenčními obchody jsou obchody, při kterých jest srovnalou vůlí stran vyloučeno právo, žádati efektivní dodání, a povinnost, dodati efektivně.
Nařízením ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n., není zakázán již nákup nebo prodej cizozemských valut vůbec, nýbrž pouze disposice jimi k účelům v nařízení nedovoleným.
(Rozh. ze dne 26. února 1924, Rv I 1785/23.)
Proti žalobě banky na zaplacení pohledanosti z obchodního spojení namítl žalovaný najmě, že šlo o obchody diferenční. Procesní soud prvé stolice uznal dle žaloby, odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Pokud jde o odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci, zjistil prvý soud bezvadně, že veškeré příkazy žalovaného byly efektivně prováděny a nakoupeny cizí valuty s podmínkou dostatečného krytí se strany žalovaného k jeho disposici. Z těchto zjištěných skutečností dovodil prvý soud správně, že se nejednalo o obchody diferenční, tedy o docílení pouhých diferencí kursovních, když je jisto, že žalobkyně valuty pro žalovaného skutečně nakupovala, pro něho k disposici měla a je k příkazu žalovaného také prodávala. Jaký úmysl měl žalovaný a zda tento směřoval snad jen k obchodům diferenčním, je nerozhodno, když není prokázáno, že žalobkyně tento úmysl jeho znala a je naopak zjištěno, že všechny obchody efektivně prováděla. Z postavení jeho jako úředníka konsulatu cizího státu nemohla taktéž žalobkyně usuzovati na finanční neschopnost žalovaného, prováděti efektivní koupě a prodeje, naopak z tohoto jeho úředního postavení mohla souditi, že je schopen dostáti závazkům z prováděných obchodů a chce prováděti obchody efektivní, zvláště když jednalo se o valuty jeho státu. Okolnost, že obchody, o něž se jedná, v době jejich provádění byly státem zdejším zakázány a tudíž neplatný, žalovaný ve sporu před soudem prvým ani netvrdil a neposkytl žalobkyni možnost je vyvrátiti, neboť nelze uznati za správný názor, že bankami provozované obchody s cizími valutami vůbec nebyly státem trpěny a povolovány. Nelze tedy k tomuto tvrzení v řízení odvolacím přihlížeti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Co do právního posouzení věci stačí poukázati ku správným důvodům napadeného rozsudku, jež hoví stavu věci i zákonu а k nimž, vzhledem k vývodům dovolání, uvésti jest ještě toto: Diferenčními obchody jsou obchody, při kterých jest srovnalou vůlí stran vyloučeno právo, žádati efektivní dodání, a povinnost, dodati efektivně, a místo toho jest ujednáno, že má býti placen jen rozdíl dvou cen. Toto ujednání, které vtiskuje obchodu ráz hry a sázky a tím obchodu diferenčního, může se státi jako každé jiné ujednání nejen výslovně, nýbrž i konkludentním jednáním (§ 863 obč. zák. a čl. 278 obch. zák.). V případě posléz uvedeném musí tu však býti okolnosti, jež nedopouštějí pochybnosti o tom, že úmysl stran směřoval k provedení obchodu jen tím způsobem, že se zapraví pouhá diference, nebo, že se úmysl jedné strany nesl tímto směrem a druhá strana o tomto úmyslu věděla a dle něho si vedla. Chtěla-li však jedna z obou stran provésti obchod efektivně a vůli svou uplatnila tím, že učinila čeho třeba k efektivnímu provedení obchodu, nelze mluviti o obchodu diferenčním. Při tom nemusí
ovšem býti vyloučeno, že druhá strana koupí neb prodejem valut chce vyzískati, ale takovéto spekulační obchody nejsou samy o sobě ještě obchody diferenčními. Ve sporném případě výslovné ujednání, vylučující právo, žádati efektivní dodání, a povinnost, dodati efektivně, a směřující pouze ku placení diference, nebylo ani tvrzeno, tím méně prokázáno. Naopak bylo zjištěno, že žalující banka příkazy žalovaného co do koupě a prodeje cizích valut vykonávala zcela přesně, efektivně a že valuty ony měla pro žalovaného k disposici. Z toho zajisté nelze usuzovali, že by byla žalobkyně věděla, že obchody tyto směřovaly jen k obchodům diferenčním. Zbývá ještě otázka, zda ony valutami obchody byly snad, zejména se zřetelem k nařízení ze dne 28. listopadu 1919 čís. 644 sb. z. a n. obchody zakázanými a proto ve smyslu §u 879 obč. zák. ničí, a že tedy nejsou účastny právní ochrany. V tom směru sdílí dovolací soud právní názor soudu druhé stolice, že nelze zcela povšechně tvrditi, že bankami provozované obchody cizími valutami nebyly státem trpěny a povolovány. Nařízení svrchu citované nezakazuje již nákup neb prodej cizozemských valut vůbec, nýbrž pouze disposice jimi k účelům v nařízení nedovoleným. Jest tedy dovolena, jako v tomto případě se stalo, též úmluva s oprávněnou bankou o opatření cizozemské valuty, ovšem v předpokladu, že jí bude použito k účelu, dle tohoto nařízení přípustného. Z této úvahy plyne však také, že žalovaný teprve tehdy, kdyby byl chtěl zakoupenými valutami dále disponovati, musil předložiti bance příslušné doklady (§§ 5 a 14 cit. nař.).

Citace:

Rozhodnutí č. 3536. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 293-294.