Čís. 3489.

Předpis §u 469 obč. zák. vztahuje se i na případ zániku pohledávky dle §u 12 vyr. řádu.
(Rozh. ze dne 12. února 1924, R II 40/24).
Pohledávka spořitelny města R. byla dne 20. července 1922 s obmezením 3. dílčí novely §u 38 III. dílčí novely k obč. zák. (ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. zák.) vtělena na ideální polovici nemovitostí Arnošta M-а v pořadí pohledávek obchodního velkonákupního družstva z rozsudku krajského soudu v N. ze dne 12. října 1921 ve výši 16 414 Kč 24 h a firmy K. a spol. z rozsudku okresního soudu v R. ze dne 29. září 1921 ve výši 3 122 Kč 75 h. Tyto pohledávky byly dne 5. listopadu 1921 exekučně vtěleny na nemovitosti Arnošta M-а, o jehož jmění bylo dne 5. prosince 1921 zahájeno řízení vyrovnací. Vyrovnací řízení bylo skončeno usnesením ze dne 20. dubna 1922. Rozvrhuje výtěžek dražby za exekučně prodané nemovitosti Arnošta M-а a přikázal soud prvé stolice spořitelně města R. pohledávku její v pořadí obchodního velkonákupního družstva a firmy K. a spol. Odpor zástupce vymáhající věřitelky zamítl z důvodu, že dle §u 469 obč. zák. a novely k tomuto zákonu ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. zák. (§§ 33 a 38) může vlastník hypotéky převésti dluh na jiného věřitele, pokud z pozemkové knihy nebyl vymazán. Rekursní soud přikázal částky, přikázané prvým soudem spořitelně města R., vymáhající věřiíelce, pro niž bylo vloženo zástavní právo až za pohledávkou obchodního velkonákupního družstva a firmy K. a spol. Důvody: Dle §u 12 (1) vyr. ř. zanikla zástavní práva pro pohledávky obchodního velkonákupního družstva a firmy K. a spol. zahájením vyrovnávacího řízení, totiž dnem 5. prosince 1921, a nelze v takovém případě použíti §u 469 obč. zák. ve znění třetí dílčí novely. §u 469 obč. zák. obsahuje zvláštní ustanovení pro ten případ, že právo zástavní zanikne zaplacením dluhu. Jen v tomto případě může majitel nemovitosti na základě kvitance neb jiné listiny, z které uhasnutí dluhu vysvítá, až do výmazu pohledávky právo zástavní převésti na pohledávku novou. Pro případ §u 12 (1) vyr. ř., kde právo zástavní již zaniká zahájením vyrov. řízení, nikoliv teprve zaplacením dluhu, zvláštní ustanovení §u 469 obč. zák. neplatí, poněvadž jako výjimečný zákon nemůže býti rozšiřujícím způsobem vykládáno a mimo to odporuje duchu a účelu §u 12 (1) vyr. ř., dle něhož práva zástavní, nabytá exekucí během 60 dnů před zahájením vyrovnávacího řízení, mají býti považována tak, jako by jich vůbec nebylo. Proto nemůže se spořitelna města R. odvolávati na to, že právo zástavní pro její pohledávku bylo vloženo v pořadí pohledávky obchodního velkonákupního družstva a firmy K. a spol.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.

Důvody:

Když dlužník Arnošt M. zřídil zástavní listinou ze dne 18. listopadu 1921 vymáhající věřitelce pro úvěr do 30 000 Kč na svých nemovitostech právo zástavní a toto zástavní právo bylo týž den vloženo do knihy pozemkové, vázla na nemovitostech, daných v zástavu, již exekuční práva zástavní pro pohledávky obchodního velkonákupního družstva ve V. 16 414 Kč 24 h a firmy K. a spol. 3 122 Kč 75 h. Tím bylo určeno knihovní pořadí nově zřízeného zástavního práva, takže dle §u 469 obč. zák. záleželo pouze od vůle dlužníkovy, zda po zaplacení nebo jiném zániku obou předcházejících pohledávek postoupí pohledávka vymáhající věřitelky na jejich místo, či zda bude uprázdněné jejich knihovní pořadí obsazeno jinou novou pohledávkou ve stejné výši. Vymáhající věřitelka mohla si zabezpečiti pro případ zániku předcházejících pohledávek postup do jejich pořadí tím způsobem, že by byla dlužníka zavázala, aby uprázdněné hypotéky dal vymazati, a tento závazek byla dala poznamenati dle §u 469 a) obč. zák. v knize pozemkové, ale neučinila tak. Dlužník směl proto užíti a užil také svého práva obsaditi nově hypotéky uprázdněné zánikem pohledávek obchodního velkonákupního družstva a firmy K. a spol., splnil v této příčině veškeré zákonem předepsané podmínky, pročež musí vymáhající věřitelka trpěti, aby došla zaplacení teprve po pohledávce spořitelny města R., jež byla podle zástavní listiny ze dne 19. července 1922 na místě a v pořadí obou uvedených předcházejících pohledávek ve stejné výši knihovně pojištěna. Nelze souhlasiti s názorem rekursního soudu, že předpis §u 469 obč. zák. jest předpisem výjimečným, který prý nesmí býti extensivně vykládán, že platí jen v případech, když pohledávka pominula zaplacením, a že by odporovalo duchu a účelu vyrovnávacího řízení, kdyby měl býti rozšiřován i na případy, když pohledávka zaniká dle §u 12 (1) vyr. řádu. Předpisy §§ 33—44 třetí dílčí novely k občanskému zákoníku o vlastníkově nakládání hypotékou, k nimž náleží též nové znění §u 469 obč. zák., jsou sice předpisy novými, nikoliv však výjimečnými. Sledují účel, aby byl dlužníkovi usnadněn reální úvěr, a spo- čívají na úvaze, že pozdější knihovní věřitel si vynahradil pravidelně nepříznivější knihovní pořadí těžšími úvěrními podmínkami, takže nemá nároku na samočinný postup do přednějšího pořadí. Dle doslovu §u 469 obč. zák. nelze rozeznávati, zda pohledávka zanikla zaplacením či jiným způsobem. Mluví se tu všeobecně jen o zániku pohledávky a vedle kvitancí uznávají se i jiné listiny, prokazující zánik pohledávky, za způsobilé, by na jejich základě bylo zástavní právo přeneseno na novou pohledávku. Účelem předpisu §u 12 vyr. ř., že zahájením vyrovnávacího řízení zanikají exekuční práva zástavní, nabytá v posledních šedesáti dnech, jest stejnoměrné uspokojení všech věřitelů dlužníkových. Účelu tomu vyhovuje, užije-li dlužník uprázdněné hypotéky ku získání nového úvěru, sesílení svého hospodářského stavu a tím nepřímo i ku splnění
závazků převzatých vyrovnáním, ale odporovalo by mu, kdyby zánik exekučního zástavního práva přišel k dobru jen jednoho a sice pozdějšího smluvního zástavního věřitele. Vůči tomuto věřiteli jest zánik předcházejících exekučních zástavních práv dle §u 12 vyr. ř. čirou náhodou, postup do jejích pořadí znamenal by pro něho nahodilé, ničím neodůvodněné a proto nespravedlivé obohacení na újmu dlužníka i vyrovnávacích věřitelů, jimž by ubíral část jmění, z něhož mají býti dle vyrovnání zaplaceni.

Citace:

Rozhodnutí č. 3489. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 225-227.