Čís. 3548.

Bylo-li umluveno zřízení akreditivu u říšsko-německé banky v markách podle kursu ku československým korunám určitého dne, jest rozhodným kurs československé koruny na berlínské burse.
Není neurčitým žádáním žalobním (§ 226 c. ř. s.), bylo-li žádáno zaplacení v cizozemské měně dle kursu k tuzemské měně k určitému dni.
(Rozh. ze dne 27. února 1924, Rv I 1711/23).
Dle původní žalobní prosby domáhala se žalobkyně (tuzemská
firma) na žalovaných majitelích berlínské firmy zřízení akreditivu 160 000 marek u banky v Žitavě, při čemž prohlásila, že přijme přímé placení. Při roku dne 1. prosince 1922 navrhla žalobkyně, by žalovaní byli odsouzeni ku zaplacení 160 000 marek dle kursu ke dni 1. června 1920. Procesní soud prvé stolice uznal, že žalovaní jsou rukou společnou a nerozdílnou povinni zaplatiti žalobkyni 160 000 marek dle kursu ke dni 1. června 1920 zřízením neodvolatelného akreditivu. Odvolací soud vyhověl odvolání žalované strany potud, že vyloučil z napadeného rozsudku slova »dle kursu ke dni 1. června 1920«, a uvedl v důvodech: Jinak se má však věc co se týče změny žalobní prosby při jednání ze dne 1. prosince 1922, by žalovaní byli odsouzeni, zaplatiti podle kursu ke dni 1. června 1920. O kursu marky možno mluviti pouze tehdy, srovnává-li se marka na určité burse s určitou měnou. V tomto případě byla smlouva uzavřena mezi čsl. firmou a německou firmou. Jest tedy jasno, že kursem marky jest míněn poměr mezi německou markou a korunou československou. Dle ujednání ze dne 28. května 1920 a dle prosby žalobní měl býti zřízen akreditiv u hornolužické banky v Žitavě a jest proto dle §u 905 obč. zák. a čl. 324 obch. zák. pro stanovení měny směrodatným kurs koruny československé na berlínské peněžní burse.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu s tím, že se žalovaní mohou sprostiti zřízení akreditivu přímým zaplacením a že přepočítání stane se dle kursu československé koruny na berlínské peněžní burse.

Důvody:

Dovoláni, jež uplatňuje toliko dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §u 503 čís. 4 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. Dle původní žalobní prosby žádala žalobkyně zřízení neodvolatelného akreditivu u hornolužické banky v Žitavě na 160 000 něm. marek s 6% úroky od 1. června 1920, při čemž prohlásila, že přijme též přímé placení. Při roku ze dne 1. prosince 1922 navrhla žalobkyně, by žalovaní byli odsouzeni k zaplacení zažalovaného peníze dle kursu ke dni 1. června 1920 s 6% úroky od téhož dne. Odvolací soud, jenž připuštěni změny žaloby schválil, čím se stalo konečným (§ 528 c. ř. s.), správně vyslovil, že o kursu marky lze mluviti jen tehdy, srovná-li se marka na určité burse s určitou měnou, a že za daných okolností přichází v úvahu jen berlínská peněžní bursa. Ale nelze souhlasiti s právním názorem odvolacího soudu, že změněná žalobní prosba postrádá určitosti, předepsané §em 226 c. ř. s. Dle §u 226 c. ř. s. má žaloba obsahovati určitou žádost, aby bylo zřejmo, o čem má býti rozsudek vynesen. V žalobách na plnění jest proto udati, co žalobce žádá, buď číselně neb alespoň dle druhu a množství. Jde-li, jako zde, o peníze, dlužno je udati číselně s případným uvedením měny neb alespoň způsobem určitelným, tak, aby o výši a případně též o měně nebylo pochybností, by bez porušení §u 405 c. ř. s. mohl býti vynesen určitý rozsudkový nález, hodící se za exekuční titul. Těmto požadavkům změněná žaloba vyhovuje, neboť je zřejmo, co žalobkyně žádá. Chce, by jí zaplaceno bylo buď zřízením akreditivu nebo přímo tolik říšsko-německých papírových marek, aby si za ně opatřiti mohla tolik československých korun, kolik by jich byla dostala, kdyby žalovaná strana zbytek kupní ceny 160 000 marek něm. byla bez prodlení, t. j. dne 1. června 1920 zaplatila, jinými slovy příslušný peníz v německých markách, jehož jest zapotřebí k opatření tolika československých korun, kolik bylo dne 1. června 1920 lze za 160 000 marek dostati. K této žádosti byla žalobkyně oprávněna, jelikož žalovaná strana se zaplacením uvedeného nedoplatku kupní ceny byla v prodlení, jehož nepříznivé následky nemůže přesunouti na žalobkyni, která dle zjištění nižších soudů své smluvní povinnosti dostála. Žalobkyně ani nebyla s to uvésti onu číslici říšsko-německých papírových marek, kterých bude k účelu shora uvedenému zapotřebí, neboť tuto cifru bude lze vypočísti teprve podle kursu československé koruny na berlínské peněžní burse v den skutečného zaplacení, při čemž bude ovšem nerozhodno, jakým způsobem se zaplacení stane, totiž zda přímo či akreditivem. Jistou neurčitost bylo by lze shledati v tom, že v prosbě změněné žaloby není zvlášť uvedena bursa, která má býti pro přepočtení rozhodnou. Ale v tomto směru mezi stranami sporu nebylo a jelikož přichází, jak již shora uvedeno, v úvahu jen peněžní bursa berlínská, bylo tento nedostatek jednoduše napraviti doplňkem v rozsudečném nálezu, jenž jest přípustným, jelikož tím dle toho, co právě bylo uvedeno, není porušen předpis §u 405 c. ř. s., dle něhož soud není oprávněn, straně něco přiřknouti, co nebylo navrženo. Stačí že návrh učiněn byl tak, že o jeho obsahu nejsou nižádné pochybnosti.

Citace:

Rozhodnutí č. 3548. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 311-313.