Čís. 3533.

Nižší soudy nejsou ve věci samé vázány názorem Nejvyššího soudu, projeveným v předchozím usnesení, jímž bylo pouze nařízeno ve věci dále jednati.
Byla-li dosavad určovací žaloba namířena proti úpadkové podstatě, nelze po zrušení úpadku setrvati na žalobě určovací proti úpadci, lze-li žalovati na plnění.
(Rozh. ze dne 26. února 1924, Rv I 1631/23.)
Ohledně skutkové podstaty poukazuje se na rozhodnutí čís. 1842 této sbírky. Ve sporu bylo pak pokračováno a při ústním líčení dne 9. ledna 1923 změnila žalobkyně žalobu v žalobu určovací dle §u 228 c. ř. s. a to proti bývalé úpadkyni firmě H. a spol. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Dlužno přisvědčiti prvému soudu, že tam, kde podána býti může žaloba na plnění, jest nepřípustná žaloba určovací, neboť, je-li přípustná žaloba na plnění, není tu přirozeně právního zájmu, aby právní poměr byl co nejdříve určen, kterýž právní zájem jest podmínkou určovací žaloby. § 228 c. ř. s.. A tu jest zjištěno, že udánlivý žalobní nárok žalobkyně vznikl 9. května 1914, tedy již tímto dnem mohla žalobkyně žádati zaplacení konvencielní pokuty a to žalobou na plnění. Když tato možnost jest dána, vylučuje to přípustnost žaloby určovací, tato jest zbytečná, když žalobkyně na zaplacení žalovati může. Právem proto usuzuje prvý soud, že již z tohoto důvodu jest žaloba určovací nepřípustná.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Nesprávný je náhled dovolatelčin, že nižší soudy byly vázány podle §u 511 c. ř. s. právním názorem Nejvyššího soudu, projeveným v usnesení ze dne 19. září 1922, č. j. R I 952/22-1, čís. sb. 1842, a nejsou jím odůvodněny dovolací důvody §u 503 čís. 2 a 3 c. ř. s. §u 511 c. ř. s. nelze použíti na tento případ, ježto oním usnesením nebyla věc po rozumu §u 510 c. ř. s. vrácena k dalšímu jednání po zrušení rozsudku, nýbrž šlo o potvrzení usnesení rekursního soudu, nařizujícího pokračování ve sporu, v němž procesní soud nechtěl z formálních důvodů pokračovati, zamítnuv návrh na další jednání beze slyšení stran jedině z toho důvodu, že úpadkové řízení bylo zrušeno. Nejvyšší soud rozhodl, že skutečnost tato sama o sobe nestačí, by se přes návrh strany nepokračovalo ve sporu, a že má býti proto na návrh strany jednáno a rozhodnuto, zda žalující strana má právní zájem na určení pravosti pohledávky. Dovolání poukazuje se na doslov tohoto usnesení, kladoucího důraz jen na návrh, by ve sporu bylo pokračováno. Po stránce právní byla věc správně posouzena. Nejvyšší soud trvá na názoru, již několikráte vysloveném, že není zákonného důvodu pro žalobu určovací, lze-li žalovati na plnění. Oba nižší soudy posoudily věc správně po právní stránce, zamítnuvše žalobu z toho důvodu, že žalovaná firma může a mohla býti hned po zrušení úpadku žalována na zaplacení smluvní pokuty, jejíž pravost má býti zjištěna. Úpadková podstata této firmy nemohla býti žalována na plnění, nýbrž byla možná vzhledem k úpadkovému řízení podle §u 110 konk. ř. pouze žaloba určovací. Zrušením úpadku změnil se právní i skutkový stav sporné věci. Žalující strana přihlédla ke změně té úpravou žaloby, změnivši žalobní prosbu, způsobem vytčeným v protokole ze dne 9. ledna 1923, setrvala však na žalobě určovací, ač nebylo závady, by navrhla změnu žalobní
prosby odsouzením bývalé úpadkyně k plnění pohledávky, dle jejího skutkového přednesu již tehdy splatné. Právní zájem na určení, odůvodněný proti úpadkové podstatě, pominul vzhledem k uvedenému zákonnému předpisu, když na místo její vstoupila úpadkyně, nabyvší svéprávnosti a způsobilosti ke sporu, a dle tvrzení žaloby povinná k plnění. Nejde tu o prostý zánik právního zájmu žalující strany za sporu, nýbrž též o změnu v osobě žalované strany, a této změně měla býti přizpůsobena žalobní prosba do všech důsledků.

Citace:

Rozhodnutí č. 3533. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 289-290.