Čís. 3534.

Zákon ze dne 15. dubna 1920. čís. 314 sb. z. a n. o exekuci na platy a výslužné zaměstnancův a jich pozůstalých.
Na příbytečné může býti vedena exekuce pouze pro nájemné a nelze k příbytečnému hleděti při výpočtu částky, zabavitetné pro jiný nárok než pro nájemné.
(Rozh. ze dne 26. února 1924, Rv I 1640/23.)
K vydobytí výživného žalobkyně byly zabaveny jejímu manželi, zřízenci státních drah, dvě třetiny důchodů s obmezením, že mu musí ročně zůstati volných 3 000 Kč. Ježto dráha poukazovala žalobkyni měsíčně pouze 25 Kč, kdežto ostatek vyplácela jejímu manželi, domáhala se žalobkyně na ní zaplacení 2 700 Kč. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobkyni 1275 Kč, odvo1ací soud 1431 Kč a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Pokud jde o příbytečné (místní přídavek), první soudce právem zahrnul jej do výpočtu nezabavitelné částky příjmů Zdenka R-a, poněvadž to poslední věta §u 3 (3) zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. výslovně pro všechny případy (arg. slovo »vždy«) nařizuje. Doslovu věty té nelze rozuměti jinak, než tak, jak její smysl z významu použitých slov v jejich souvislosti vysvítá (§ 6 obč. zák.). Smysl tento jest každému naprvní pohled jasným a nemůže býti o něm sporu. Žalovaná strana při svém ne správném výkladu, o jaký se v odvolání pokouší, dotyčného ustanovení prostě nedbá, zdůrazňujíc jen větu předcházející, a uchyluje se tak od jádra věci, jež tkví jen v tom, zda dlužno příbytečné počítati při stanovení nezabavitelné částky příjmu čili nic. Na otázku tuto dává však docela přesnou odpověď zákon sám shora zmíněnou větou. Nejvyšší soud přiznal žalobkyni 1353 Kč 76 h a uvedl mimo jiné v

důvodech:

Odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce, vyloživ
poslední větu odst. (3) §u 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. v ten způsob, že maří se tím účel předchozího ustanovení, podle něhož může býti exekuce vedena na příbytečné jen pro nájemné z dlužníkova bytu. Zákonodárci šlo o omezení exekuce na příbytečné vymezením určitého účele, jak je patrno i z důvodové zprávy (tisk čís. 2814), v níž je uvedeno: »Na příbytečné může býti vedena exekuce pouze pro nájemné«. § 3 zákona ze dne 21. dubna 1882, čís. 123 ř. zák., zachovaný v platnosti čl. IX. uvoz. zák. k ex. řádu ustanovil: »Auf Quartiergelder kann nur wegen des Mietzinses Exekution geführt werden« a dodává: »Bei der Berechnung des der Exekution unterliegenden Teiles der Bezüge sind Quartiergelder nicht in Anschlag zu bringen«. Zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 314 sb. z. a n. převzal obě ustanovení, převrátil však poslední ustanovení vytčením: »při výpočtu nezabavitelné části příjmu budiž však příbytečné vždy počítáno«. Zákonodárce, jak je patrno z důvodové zprávy, neměl zajisté úmyslu, změnou tou zrušiti ustanovení, bezprostředně předcházející, a připustiti exekuci na příbytečné i pro jiné pohledávky mimo nájemné, jak by tomu bylo, kdyby po příkladu nižších soudů příbytečné bylo prostě přičteno k ostatním zabavitelným důchodům, a z úhrnné částky ponechána byla povinnému část vytčená v §u 2 zákona. Zákonodárce sledoval patrně týž účel jako zákon ze dne 21. dubna 1882, užil pak kladu místo záporu jen vzhledem k tomu, že mluví o výpočtu nezabavitelné části, kdežto zákon z roku 1882 jmenuje výslovně zabavitelnou část příjmů. Nelze proto uvedenému předpisu rozuměti jinak, než že vyloučena je exekuce na příbytečné pro jiné pohledávky než pro nájemné, a že k příbytečnému nemůže býti hleděno při výpočtu zabavitelné částky, jak učinili nižší soudové, již důsledkem toho prohlásili proti úmyslu zákonodárcovu část příbytečného za zabavenou pro pohledávku na výživném.

Citace:

Rozhodnutí č. 3534. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 290-291.