Poznámky advokáta k osnově jednotného notářského řádu.

(Dokončení.)
V další kritice § 4 osnovy projevuje autor důrazně svůj nesouhlas s úpravou úzce limitovaného zastupovacího práva notářů v řízení sporném. Vývody autorovy vzbuzují dojem, jakoby autor vyhýbal se jádru věci. Ani slovem nezmiňuje se autor o reálném podkladu osnovou stanovené úpravy, ani slovem nedotýká se tendence této úpravy, jež vyzírá jasně ze znění druhého odstavce § 4 osnovy a z důvodové zprávy str. 96. Justiční správa nemůže ignorovati — jak to činí autor — současné hospodářské a sociální jevy a sleduje proto linii účelné prospěšnosti: umožniti totiž stranám právní zastoupení v místech, kde není alespoň dvou advokátů, ve sporech, nevyžadujících vnuceného zastupování advokátem. Osnova stanoví tedy přesné kautely, chránící sféru advokacie, a nelze proto uznati za důvodnou výtku autorovu, že se takto »advokátům odnímá možnost praktické činnosti, pro niž jsou theoreticky a prakticky jedině způsobilí.«
Naprosto nezdařenou jest další výtka autorova, že tato úprava osnovy vésti může ku kolisím mezi oběma stavy, vždyť přece každému — i neprávníku — musí býti jasno, že právě řešení této otázky osnovou svým přesným vymezením vylučuje předem možnost jakékoliv kolise. Stanovisko notářského stavu v této otázce jest ostatně již dávno vytčeno a nezměnilo se. Stav nikdy nehledal svého poslání v zastupování činnosti procesní, ale nemohl se této činnosti vyhýbati v těch výjimečných případech, kde se zřetelem na místní poměry činnost tato v zájmu stran byla žádoucí. Směrodatnými jsou zde jedině právní potřeby obyvatelstva, k nimž přihlíží také civilní řád soudní (§ 30 a 42 civ. ř. s.).
Pojednávaje o ustanovení § 5 odst. 2 osnovy, podle něhož notář fungující jako soudní komisař, může zároveň účastníkům sepisovati veřejné i soukromé listiny — tvrdí autor, že tímto ustanovením »vyvrcholen jest nepřirozený dualismus činnosti notáře.
Autor připouští, že notář v těchto případech může sepsati notářský spis, ale rozhodně odmítá zřízení listiny soukromé notářem, což po jeho soudu jest prý »příliš těžkou kolisí mezi funkcí úřední a zájmem stran nebo dokonce zájmem strany jedné.«
Autor mluví o stranách v řízení nesporném v takovém vztahu, jako by šlo o strany procesní s kolidujícími zájmy. Stran v tomto smyslu v řízení nesporném vůbec není, jak správně uvádí Ott (l. c. str. 128), neboť řízení nesporné zná jedině účastníky, byť i zákon promiscue užíval výrazů obou. Na rozdíl od řízení sporného může v nesporném řízení býti pouze jediný účastník, a je-li účastníků více, jsou právní zájmy jejich původně souběžné. Dojde-li v dalším průběhu řízení nesporného ku kolisi zájmů, vyskytne-li se sporná otázka v technickém, smyslu, pak nastanou pouze dvě možnosti: buď dohoda účastníků, aneb odkázání účastníků na pořad práva. Listina — ať veřejná, ať soukromá — jest však v každém případě výrazem a zároveň průkazem srovnalé vůle účastníků. Zde jest tedy kolise zájmů mezi účastníkу naprosto vyloučena.
Má-li však autor na mysli jinou domnělou nesrovnalost, kolisi totiž mezi funkcí notáře a zájmem účastníků, a spatřuje-li v uvedené činnosti notářů »vyvrcholení nepřirozeného dualismu«, — tu dlužno se tázati, kolik takových »ismů« by musil autor shledati v činnosti soudce v řízení nesporném? Při pátrání podle své methody by autor zjistil, že soudce při projednávání pozůstalostí, na nichž zúčastněni jsou jako dědicové, poručenci neb opatrovanci, jest současně soudcem a zároveň zástupcem nesvéprávných osob, jemuž uloženo jest povinné ručení. Neb jiný příklad: povolí-li soudce jako v správce hromadné sirotčí pokladny hypoteční zápůjčku, jest stranou, vykoná-li při tom soudní odhad zástavy jest soudcem, sepíše-li v dalším průběhu protokolární žádost za vklad práva zástavního, jest zástupcem strany, a vyřídí-li tuto žádost, jest opět soudcem. Tyto nesrovnalosti jsou však slučitelny v rámci nesporného řízení, vždyť to, co jsme uvykli nazývati řízením nesporným, není nic jiného, než soubor nejrůznějších právních jednání a prohlášení účastníků, a odpovídajících jim úkonů soudních, spjatých jediným účelem: preventivní ochrany práva.
Poukazu je-li autor k ustanovení § 191 notářského řádu ze dne 21. května 1855 čís. 94 ř. z., přezírá patrně genesi tohoto ustanovení, jež výslovně bylo převzato z § 184. notářského řádu ze dne 29. září 1850 čís. 366 ř. z. Tento řád — sestavený podle vzoru francouzského — neměl žádných ustanovení o sepisování listin soukromých notáři a v důsledku toho nemohl § 184 zmiňovati se o listinách soukromých. Výslovné ustanovení o oprávnění notářů k sepisování listin soukromých pokládal zákon za zbytečné v úvaze, že notář autorisovaný k zřizování listin veřejných, samozřejmě — již závěrem a majori — oprávněn jest zřizovati také listiny soukromé.
Při kritisování ustanovení osnovy o notářském osvědčování přihodil se autorovi zvláštní lapsus. Z povrchní četby osnovy utvořil si totiž autor náhled, že osnova zavádí dva druhy osvědčení místopřísežných prohlášení: jednak totiž osvědčení podle § 169. lit. m platné pro tuzemsko, a jednak osvědčení podle § 185 pro styk s cizinou. Autor tu nepostřehl, že § 169 osnovy obsahuje pouze vyjmenování jednotlivých druhů osvědčení, kdežto podrobná ustanovení o jednotlivých druzích osvědčení upravena jsou v následujících paragrafech. Ve skutečnosti jde tedy pouze o jediný druh osvědčení upravený § 185 a platný jedině pro stуk s cizinou a jen s účinky pro ní. Kritická poznámka autorova ku § 169 lit. m jest tím vyřízena.
§ 185 osnovy rozeznává jednak místopřísežné prohlášení, a jednak prohlášení přísežné (affidavit). V obojím směru vyplňuje osnova dávno již pociťovanou mezeru v našem zákonodárství, a vyhovuje skutečným potřebám právních styků s cizinou. Tyto potřeby nepostřehují se ovšem advokacií, za to ale justiční správou, a v kancelářích notářských. Notářům bylo až posud zásadně odmítati zhusta se opakující žádosti cizozemců v našem státě usedlých neb zde se zdržujících, za sepsání notářského osvědčení o místopřísežných prohlášeních ježto notáři mohou veřejně osvědčovati jedině ve formách zákonem stanovených, a platný zákon právě této formy nezná. Stačí poukázati na př. na četné případy, v nichž zákony sousední říše německé — s níž máme mnohotvárné právní styky — vyžadují osvědčení o místopřísežném prohlášení, zejména ve věcech pozůstalostních (§ 2354 a 2356 něm. obč. zák.).
Pokud se týče notářského osvědčování prohlášení přísežných, není snad nezajímavá vzpomenouti, že v Bavorsku jest tento druh osvědčení pro styk s cizinou již dávno zaveden (čl. 3 notářského řádu ze dne 9. června 1899), při čemž notář jest oprávněn bráti strany do přísahy. Motivy k tomuto zákonu zdůrazňují potřebu tohoto způsobu osvědčovacího za účelem opatření právních zájmů cizozemců, zejména v konkursních věcech, jež se projednávají u anglických úřadů, dále se zřetelem na předpisy anglických a amerických zákonů ve věcech pensijnich, důchodových a různých jiných (srv. Becher, Materiálie k notářskému řádu ze dne 9. června 1899).
Osnova zaujímá stanovisko, že nesrovnává se s povoláním notářů, aby brali strany do přísahy, a stanoví proto sprostředkující způsob, jemuž nelze upříti promyšlené vyrovnanosti. Notář sepíše totiž o prohlášení strany osvědčení, strana vykoná pak u soudu přísahu a notář v dodatku osvědčí, že přísaha vykonána byla stranou u soudu. Tomuto řešení vytýká autor, že povyšuje notáře nad soud. V postupu autorovy kritiky jest to již po druhé, co autor podkládá osnově tendenci, že povyšuje notáře nad úřad, nad soud. Těchto obratů, jichž autor užívá deficiente argumento, jest želeti prostě již v zájmu dobrého vkusu.
Pojednávaje o notářské úschově peněz a cenných papírů, odmítá autor příslušná ustanovení osnovy, obsažená v §§ 205 a násl. osnovy. Také zde neproniká kritika autorova k jádru otázky. Rozšířila-li osnova příslušnost notářů k úschově peněz a cenných papírů i na případy, kde nejde o souvislost s nějakým notářským spisem neb osvědčovacím úkonem, — měla proto podklad ve správně postřehnutých potřebách právního, obchodu hlavně ve velkých městech.
Předpisy posud platného zákona ukázaly se nedostatečnými pro případy, v nichž jde o deponování hodnot na dobu sice dohlednou, avšak časově neurčitou, nebo kdy vydání deposita jest vázáno splněním určitých podmínek. Tuto mezeru v platném zákoně vyplňuje osnova vhodným a účelným způsobem. Ratio legis vyzírá jasně z ustanovení § 205 in fine (slova: »zejména kde složené hodnoty mají býti zárukou pro určitý účel«), a z ustanovení § 208 odst. 1.
Autor namítá, že podle této úpravy stali by se notáři uschovacími úřady, což pokládá za nebezpečné, doporučuje jedině úschovu peněz u berních úřadů jako soudních úřadů schovacích dokládaje, že celá úschova u notáře je dále úplně zbytečným komplikováním. Tu dlužno se tázati: myslí autor vážně, že strany mohou volně použíti berních a schovacích úřadů ve všech případech soukromého ujednání? Autor si patrně neuvědomil, že soudní schovací úřad nesmí přijmouti žádných hodnot, do úschovy bez soudního příkazu, a že soud může takový příkaz vydati jedině v případech § 1425 obč. zák. a dále jen v případech souvisejících se zahájeným řízením soudním, zejména ve věcech pozůstalostních, poručenských a opatrovnických.
V případech notářské úschovy, jež osnova má na mysli, jde však o ryze soukromá ujednání, jež nemají žádné spojitosti s nějakým soudním řízením. Jde tu o soukromé zájmy osob svéprávných. Ve všech těchto případech běží o to, aby peníze neb jiné hodnoty vyloučeny byly z držby a disposice vlastníkovy, — to jest zájem jednoho kontrahenta — a zároveň o to, aby nebyly vydány dříve, než splněny budou určité předpoklady, a to jest zase zájem druhého kontrahenta (deponenta). Z pestré směsice případů, jež sem náležejí, vyjímám jen nejobyčejnější a nejčastější: Kupec nemovitosti zadrží se souhlasem prodávajícího při výplatě trhové ceny určitou částku, která má se prodávajícímu vydati teprve tehdy, až vykáže, že zaplatil zemskou dávku z přírůstku hodnoty, neb státní dávku z majetku a přírůstku na majetku. Věřitel zádrží za souhlasu dlužníka při výplatě zápůjčky určitou částku, která má se dlužníkovi vydati teprve po vykázání, že depurace určitých zásad byla provedena. V trhové smlouvě o dům zaváže se prodávající, že kupujícímu uprázdní určitý byt v koupeném domě; za souhlasu prodávajícího zadrží kupující při výplatě trhové ceny určitou částku, která má se prodávajícímu vydati
teprve pak, už byt vyklidí a odevzdá.
Ve všech těchto a četných jiných případech jest nepřípustná, aby peníze neb hodnoty složeny byly do soudního uschování. Vyloučeno jest také uložení u peněžního ústavu, neboť žádný peněžní ústav nepřevezme deposita, jehož budoucí vydání podmíněno jest odpovědným zkoumáním, zda splněny byly určité předpoklady faktické neb právní. Úmyslu a zájmům stran může tu vyhověti jedině úschova u notáře jako veřejného funkcionáře, který přejímá úřední odpovědnost, že ujednání stran bude přesně splněno. Úprava osnovy v tomto směru jest tedy plně zdůvodněna.
V souvislosti s notářským ověřováním podpisů vytyčuje autor známý již požadavek, aby advokáti mohli ověřovati podpisy na listinách buď vůbec, neb alespoň na listinách jimi sepsaných. Vážím si velmi advokacie pro to, co poslání její velkého vyjadřuje, ale poznávám se, že jsem tomuto postulátu advokacie nikdy nerozuměl. Pouhým opakováním nestává se pro mne požadavek ten srozumitelnějším, neboť vývody autorovy neobsahují odůvodnění, nýbrž odůvodnění prostě anticipují.
Základní omyl tkví v tom, že směsují se tu dva zcela odlišné pojmy: oprávněná ku sepisování listin soukromých na straně jedné, a úkony veřejného osvědčování na straně druhé. Veřejné osvědčování jest pojmově funkcí státní moci a může tedy přikázáno býti jedině orgánům nadaným veřejnou věrou, státem jmenovaným. Doložka obsahující ověření podpisů jest listinou veřejnou, a tuto sepsati může jen orgán, jemuž přísluší potestas actorum conficiendorum. Zmocniti advokáty ku ověřování podpisů znamenalo by tedy uděliti jim právo ku sepisováni listin veřejných. To jest ovšem nemyslitelno a nesrovnatelno s posláním advokacie nejen u nás, nýbrž v celém šírém světě.
Ku konci své kritiky dává autor na uváženou, nemá-li vůbec býti zrušena instituce notářských spisů a úplně nahražena pouhou solennisací listin soukromých uváděje, že forma toto zajisté úplně stačí, a potřebě stran i soudu lépe vyhovuje. Tato beze všeho odůvodnění letmo na papír hozená poznámka nezavazuje ovšem ku polemisování, a tak zbývá pouze navzájem uvážiti, je-li autor legitimován, aby projevoval mínění o tom, co vyhovuje »potřebě« soudů, a je-li v zájmu stran, aby zatíženy byly nákladem dvojím, nehledě ani k tomu, že námět autorův otvírá brány činnosti pokoutníků.
V resumé svých kritických vývodů, jimiž autor odmítl veškerá ustanovení osnovy, jež jsou moderní a pokroková, a odsoudili vše, co přináší osnova nového, účelného a vhodného — praví autor, že advokacie vítá značné »svrchu uvedené« přednosti osnovy. Toto paradoxon má snad nahraditi smířlivé zakončení.
V úvodu své úvahy projevil jsem pochybnost, prospěje-li kritika autorova zbudovaná na jím vytčené úzké základně, diskusi: závěrem nemohu než projeviti mínění, že kritika ta není obohacením diskuse o osnově notářského řádu. Postrádám v ní vyšších hledisek a vědeckého proniknutí látky, která jest ovšem subtilní a obtížnou. O formě autorovy kritiky, která vykazuje mnoho příkrostí, lze říci pouze toto: měl-li autor úmysl býti věcným a neútočným, pak se mu tento úmysl ne zcela zdařil. Mnohé přestřelky při uplatňovaní stavovských snah lze vysvětliti, ne-li dokonce omluviti zanícením pro stav a povolání. Sacro egoismo ve službách stavu jest snad pěkné heslo, mně ovšem lépe se líbí příkaz: suum cuique tribuere.

Citace:

BATĚK, Karel. Poznámky advokáta k osnově nového jednotného notářského řádu. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1924, svazek/ročník 6, číslo/sešit 1-2, s. 11-13, 17-19.