Notářství v republice.

Z výhně světových událostí vzešel československý stát jako hotový kulturní útvar, vykázav ihned při vzniku svém všechny podmínky právního řádu, na prvém místě mohutné ústrojí justiční, hlavní to záruku organizovaného svazu lidského. Významnou složkou ústrojí justičního jest také. notářství, jež v celém území československé republiky již ode dávna trvá. V zemích českých má notářství retrospektivu staleté čestné minulosti, byť i mezi ní a novodobým notářstvím byla hráz dočasné stagnace vývojové, přivedené zákonodárstvím Josefa II., trvá vsí od roku 1788 do roku 1850. Životnost ideologických základu notářství zvítězila nad zvůlí represse a vynutila si nová zákonodárná opatření, jež nastala postupně notářským řádem ze dnu 29. září 1850, notářským řádem ze dne 21. května 1855 a posléze notářským řádem ze dne 25. července 1871, dosud platným.
Za dnešních poměrů zajímavou jest vzpomínka, že notářský řád z roku 1850 byl recipován z práva francouzského, rovněž tak i pozdější notářské řády.
Stalo se poprvé, že rakouské zákonodárství, — které nikdy nebylo orientováno směrem na západ — importovalo okázale, s plnou deklarací původu, právo francouzské na půdu domácí.
Důsledky této recepce byly závažné, jak pro stanovisko zákonodárství, tak i pro další vývoj instituce notářské. Zákonodárství pokládalo postačitelným upraviti notářský řád po vzoru francouzském a tímto počinem vyčerpalo svou iniciativní činnost.
Osudný omyl tkvěl však v tom, že recipovány byly v podstatě toliko vnější obrysy francouzského notářství, kdežto výplň těchto kontur, hluboce založená ve francouzském právu občanském a procesním, nedošla náležitého pochopení. Při recepci této byla ovšem postřehnuta nutnost, uvésti notářskou instituci v organickou souvislost s domácím právem materielním, než řešení této otázky nebylo nikterak úrovno výši úkolu. Zákonodárství rakouské učinilo náběh k uznání francouzského principu, že řízení pozůstalostní jest v podstatě toliko veřejným osvedčením dědické legitimace a převodu jmění, ale neprovedlo správně výsledků této zásady, spokojivši se toliko vnějším přičleněním notářství k řízení pozůstalostnímu ve formě soudního komisařství. Další opatření v tomto směru nesla se k uplatnění zásady veřejného osvědčování v oblasti právních jednání a byla posléze formulována zákonem ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z. stanovícím formu notářského spisu pro určitá právní jednání, rovněž po vzoru francouzském s podstatným ovšem rozdílem, že výběr právních jednání byl značně restringován. Současně stanoven byl také rekvisit notářské neb soudní legalisace listin soukromých, určených pro vklady v knize pozemkové. Byl-li francouzský původ instituce notářské pro zdomácnění její ve starém Rakousku již o sobě nepříznivým doporučením, rozpoutaly zákonodárné důsledky se zavedením notářství spojené úporné, dlouho trvající boje, o nichž svědčí protokoly vídeňského parlamentu.
Dnes umožňuje nám distance bojiště i doby správný úsudek o těchto zápasech, které namnoze vedeny byly s hesly dávno zšeřelými. Dnes jasně vidíme, že instituce notářská byla v bojích těch sice nepřátelským terčem, že však vlastním předmětem bojů v pravdě byla otázka revise občanského práva v otázce formy projevu vůle při právních jednáních. Korrektura občanského práva po této stránce byla neodvratnou, nikterak snad v zájmu notářství, nýbrž se zřetelem na skutečné potřeby právního života, vždyť občanské právo rakouské — protivou ku legislacím jiných států — posud ovládáno bylo dogmatem naprosté volnosti formové, dle něhož ku prohlášení právotvorné vide vůbec není třeba listiny, také ústní projev stačí, ba dokonce ani není třeba positivního projevu, stačí též koukludentní čin.
Tento názor vštípen byl rak. obč. zákonníku jeho redaktory, kteří jako stoupenci školy práva přirozeného pro vnitřní význam a právotvornou funkci formy neměli vůbec porozumění, prohlašujíce právě naprostou volnost formovou za osvícený pokrok proti formalismu francouzského code civil. Vedle zásad práva přirozeného byla pro redaktory také rozhodnou úvaha, že požadavek formy jest neslučitelný s význačným rysem německého práva, s pojmem »německé víry«.
Z materiálů obč. zákonníka seznáváme, jak krajně výstředným byl odpor redaktorů proti formě a jak — i pro tehdejší dobu — starosvětsky obmezeným byl jejich názor na tuto otázku.
V boji o prolomení zásady volnosti formové v Rakousku, který se stotožňoval s bojem o notářství — tento duchovní arsenál redaktorů obč. zákonníka plně byl mobilisován. V boji tom uplatňována byla naprosto nemístná hesla, dovozováno, že zavedení formy znamená znásilnění právního přesvědčení lidového, nepřípustnou reakci, a že volnost formová jest postulátem svobodomyslnosti.
Jest pochopitelno, že takto z vídeňského parlamentu šířila se atmosféra, v níž znovu zřízenému notářství jako viditelnému nositeli formy, těžce se žilo.
Obrat nastal teprve, když věda právní zaujala pevné stanovisko v nazírání na formu, jímž ovládána jsou nyní zákonodárství všech kulturních států. Výsledky vědeckého bádání vrcholí v poznatku, že právo s naprostou volností formovou nemůže poslání svému dostáti a že forma veřejné listiny jest nezbytným rekvisitem preventivní ochrany právní při určitých právních jednáních, jichž výběr diktován jest potřebami právního obchodu dle měřítka intensity právního zájmu.
Po tvrdých kamenných stupních pozvolného pronikání dospěl právní vývoj k uznání veřejného osvědčování jako nepostradatelného činitele v životě právním. V důsledku tohoto vývoje náleží péče o účelné vybudování ústavu veřejného osvědčování ku předním úkolům spořádané správy státní.
Ústavem tím jest notářství a dnes lze konstatovati, že notářství má význam instituce mezinárodní, světové. Slovo »notář« má světový kurs, v celém širém světě, kryje se tímto slovem týž pojem a listina notářská jest všeobecně uznávána jako nástroj právních styků mezistátních.
Notářství jako uznávaná justiční nutnost ukládá zákonodárství a správě státní určité povinnosti.
Stát československý neváhal také s uznáním instituce notářské jako složky justičního organismu a přizpůsobil instituci tu novému ústrojí státnímu především po stránce zásadní. — Zbyla-li u stavu notářského ze starého režimu hořkost ze zřejmé zaostalosti zákonodárství v oblasti veřejného osvědčování, jest toto trpké vědomí zhlazeno prozíravým a moderním stanoviskem, které k tomuto problému zaujala justiční správa republiky.
Prohlášení ministra spravedlnosti učiněné vůči povolaným zástupcům stavu notářského v tom smyslu, že uznává zaostalost zákonodárství v oboru notářství u srovnání s legislacemi jiných států, zejména států úzce spojených se státem československým a že pokládá za ressortní svou povinnost, přikročili ku zdokonalení instituce notářské — svědčí o tom, že justiční správa republiky jde za heslem vývoje a pokroku.
Reforma notářství justiční správou pro nejbližší budoucnost slíbená, neskytá v žádném směru obtíží, i když přidrží se konservativní zásady, že pokrok v právu není myslitelným bez kontinuity právního vývoje, vždyť právě vžilé právo domácí obsahuje tolik materiálu pro výstavbu instituce notářské, že stačí prostě dokonči ti stavbu již pokročilou, spočívající na pevných základech.
Ideologický základ notářství jest již správně stanoven platným notářským řádem a okruh působnosti notářské jest zpevněn dlouholetou, bezzávadnou výkonností. Po této stránce zbývá reformě pouze úkol, provésti nutné důsledky a především stanoviti, že veřejné osvědčování přísluší výlučně toliko notářství. — Tento postulát jest vlastně samozřejmý, neboť v pojmu každého povolání spočívá již o sobě moment výlučné kompetence. — U nás přísluší posad veřejné osvědčování vedle notářství v mnohých směrech také soudům. — To jest přežitek z rakouského zákonodárství, jež touto úpravou úplně nápodobilo zařízení práva německého, které ostatně již v čelných spolkových státech německých bylo zkorigováno ve smyslu výlučné příslušnosti notářské. Tato paralelní příslušnost notářská a soudní jest nesrovnatelnou s pojmem veřejného osvědčování jako úkonu ve službách soukromých. Soudcové vykonávají výsostní právo státu a s tímto pojmovým posláním jest neslučitelno, aby stavěli se do služeb zájmů soukromých.
Dalším předmětem reformy jest účelné vybudování ústavu soudního komisařství. Základnou této instituce byl poznatek, že řízení pozůstalostní vedle aktu soudcovského rozhodování obsahuje mnoho složek, náležejících pojmově do oblasti veřejného osvědčování a že jest tedy důsledno, přikázali tyto úkony notářství jako orgánu veřejného osvědčování. Zákonodárné upravení této instituce zůstalo však kusým a také pochybeným v tom směru, že nevčlenilo notářství organicky do okruhu těchto úkolů, nýbrž přestalo na zásadě, že jednotlivé úkony mohou dle soudcovského uvážení přikázány býti notářům. Později stanoveno, že v sídlech sborových soudů přidělování soudních komisí notářům jest pravidlem závazným.
Notářstvo v zemích českých uplatnilo se způsobem záslužným v tomto oboru činnosti na prospěch zájmu obyvatelstva a součinnost notářů v řízení pozůstalostním došla také uznání justiční správou. Přes to však nedostatky zákonodárné úpravy celé instituce přivodily situaci, která trapně pociťována byla jak na straně soudů, tak i u stavu notářského. Zákon, který uznává zásadně určité záležitosti za součást notářské působnosti, zároveň však míru a dosah této působnosti činí závislým na vůli soudcově, jest anomalii. Této umělé, ničím nezdůvodněné struktury, dle které mezi zákon, uznávající příslušnost orgánu veřejného osvědčování k úkolům zákonně vymezeným, a mezi tento orgán vsunuje se ještě soudní instance, — nelze nadále udržeti. Kompetence notářská plynou ti musí ze zákona a nikoliv ze soudcovského zmocnění. Reformě náleží tu pouze účelné vybudování nynější instituce vřaděním příslušných předpisů do notářského řádu v tom smyslu, že veškeré úkony řízení pozůstalostního, jež mají povahu veřejného osvědčování, náležejí do výlučné kompetence notářské.
Touto úpravou dosaženo bude zároveň kýženého účinku, aby soudcovská činnost vyproštěna byla z pout agendy, která s posláním soudů nemá ideové souvislosti. Již za starého režimu bylo justiční správou v důrazné formě prohlášeno (příloha 1045 stenograf. protokolu poslanecké sněmovny r. 1911 strana 92), že nelze ospravedlniti rozšiřování agendy soudní projednáváním značnějších pozůstalostí a regulováním namnoze spletitých majetkových poměrů, jelikož touto činností, která obstarává soukromé majetkové zájmy jednotlivých stran, soudcové oddalují se vlastní své působnosti, která věnována býti musí veškerenstvu.
Tento poznatek má ještě zvýšenou váhu pro demokratický útvar státní, v němž péče sociální jest vůdčím heslem. Náklady opatření a zajištění nesporných, soukromých zájmů majetkových nésti musí jednotlivec sám a není slučitelno s požadavkem sociální spravedlnosti, aby náklady ty přesunuty byly na veškerenstvo v té formě, že by na soudy, — jichž budget uhrazován jest veškerenstvem, — vznesena byla povinnost obstarávali soukromé hospodářské záležitosti jednotlivců.
Stěžejným bodenn reformy bude revise notářského řádu, jemuž přísluší zvýšený význam, jelikož není pouhým statutem stavovským, ale také zákonem, který obsahuje důležité normy práva materielního.
V obou směrech bude nutno, dosavadní předpisy doplniti, modernisovati, uvést i je v soulad s postřehnutými potřebami právního života s hlediska účelné prospěšnosti.
Po stránce organisační nesou se dávné postuláty stavu notářského za uplatněním zásady autonomie, zejména také v oboru právomoci kárné a za zavedením jednotné zkoušky praktické pro všechna odvětví justiční.
V oblasti veřejného osvědčování jest reforma ve dvou směrech naléhavě nutnou: co do předmětu osvědčování a co do formy jeho.
Positivní ráz veřejného osvědčování má důsledek, že notář může osvědčovali pouze to, co zákonem stanoveno jest jako předmět osvědčení a pouze ve formách positivním právem určených. Z toho plyne, že positivní předpisy musí se těsně přimýkati ku potřebám právního života, vždyť úhrada těchto potřeb jest úkolem práva. Vyspělý právní obchod svou mnohotvárností, spletí svých předpokladů a účinků vyvolal potřebu nových opatření k autentickému zjištění rozmanitých fakt, jevů, příběhů a poměrů, k nimž poutá se právní zájem a z nichž odvozují se právní účinky.
Dosavadní notářský řád — jako jediná norma veřejného osvědčování — nevyhovuje naprosto těmto reálným potřebám právního života. Důsledky této zaostalosti zákonodárství profilují se nutně v nepříznivém názoru obecenstva na instituci veřejného osvědčování a prestige stavu notářského trpí tím, že notáři nuceni jsou odmítali svou intervenci z příčin, jež pochopitelný jsou toliko právníkům, nikterak však širokému obecenstvu.
V tomto směru dlužno přihlíželi ku dobrým vzorům, jež podávají vyspělá zákonodárství kulturních států, zejména románských. Nutno bude rozšířiti okruh předmětů veřejného osvědčování a akceptovati nové formy osvědčovací, jež dávno mají ráz mezinárodní jako brevetakt, affidavit, osvědčení notoričnosti a jiné.
Dalším cílem reformy bude revise předpisů o vnitřním úřadování notářském v duchu účelnosti a pokroku. Notářský řád obsahuje celou řadu předpisu, jež nemajíce funkce ani právotvorné, ani právo zajišťující, jsou zbytečnou přítěží. Při plném zachování právotvorné formy odstraněno budiž vše, co překáží žádoucí pohyblivosti a příčí se příkazu hospodárnosti s časem.
Reforma notářského řádu není nikterak jen záležitostí a zájmem notářského stavu; široký tok veřejného osvědčování proudí celou oblastí hospodářského života, proniká do všech jeho složek i tvaru a tím vyvolán jest zájem veřejný na účelném vybudování instituce notářské.
Časovou jest vzpomínka, že ve Francii velká revoluce přinesla ústavu notářskému obrození. Již v průběhu revoluce došlo k reformě notářského řádu zákonem ze dne 26. září 1791, který později ještě zdokonalen byl zákonem ze dne 16. března 1803 (25. ventôse roku II). Reforma ta byla dílem monumentálním, jehož pevná a účelná stavba přetrvala věky. Stav notářský jde za ideou jistoty a zachování míru v životě právním a upíná své reformní tužby k zákonodárství republiky v plné důvěře, že ve velké době nové tvorby právní a kulturní přikročeno bude také ku výstavbě ústavu veřejného osvědčování pod vytýčeným heslem obecné prospěšnosti.

Citace:

BATĚK, Karel. Notářství v republice. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 1, s. 7-10.